Nebohého knížete Vlada, kterého Bram Stoker ve svém románu přetvořil v nemrtvé zlo s lidskou podobou, filmaři trochu příznačně neustále tahají z hrobu a nedopřávají mu kýžený věčný odpočinek. Více či méně věrných drákulovských adaptací existuje okolo sto padesáti, v mnoha národních i globálních kinematografiích.

V posledních letech se Dracula dočkal te­ra­­­peuticky­-komediálního oživení (Renfield, 2023), The Last Voyage of the Demeter (2023) rozšiřuje oceánskou pasáž, kdy loď převáží Draculovu rakev, Robert Eggers pak rozvedl paralelní expresionistickou linii ve své, ve výsledku dost podvyživené reinterpretaci snímku Nosferatu (2024). Titulního knížete i motivy z předlohy si všichni ohýbají po svém. Dracula může být lecčím. Všeobjímající zlovolnou entitou, groteskním vampýrem nebo zamindrákovaným a hnijícím kusem masa.

Permanentní nadrženost

V novém převyprávění Luca Bessona Dracula: Příběh lásky je transylvánský tyran vyobrazen především jako zoufalý muž, který již několik století čeká na reinkarnaci své milované, o niž v rámci jedné z bitev přišel. Za­­vrhl boha, na oltáři zamordoval kněze a od té doby je odsouzen k věčnému životu. Nejbližší ekvivalent bychom možná trochu překvapivě našli právě u nás, a to v podobě oblíbeného muzikálu Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese.

Besson také rozkresluje narcistickou, bezhlavě zamilovanou a posléze horkokrevně krutou figuru, postupně se překlápějící do sobecky tragické roviny, na jejímž konci čeká vykoupení skrze obětování se pro druhé a uznání viny. Určujícím motivem je především láska. A to láska pudová, čistě fyzická, výsostně animální. Právě záběry vášnivého a divokého sexu, od něhož Dracula s Elisabetou nejdou odtrhnout, film diváky vítá. Potem nasáklé fyzično tu má takřka příznaky závislosti.

Když Elisabeta zemře, Dracula v groteskně laděné pasáži odehrávající se napříč několika historickými etapami putuje světem, prahne po její nové verzi, úpěnlivě věří v reinkarnaci. V této montáži – vnořené do Draculova retrospektivního vyprávění směřovaného Jonathanovi – Besson povoluje uzdu slapsticku a šponovanému cynismu. Dracula takřka po vzoru komediálních děl Mela Brookse opakovaně skáče z věže, když se neúspěšně snaží o sebevraždu. Pasáž z Versailles pak v mlhavě smetánkovém oparu vyzdvihuje explicitní zhýralost, od nezřízeného sexu přes vyměšování do kýble po nekontrolované hltání jídla.

Dracula opačné pohlaví nevábí vzhledem či šarmantními monology. Naopak, jedna z versailleských dam se dokonce jeho akcentu i vzhledu vysmívá. Do kolen však posléze všechny padají jen díky Draculovu dlouho cizelovanému parfému. Besson je v tomto ohledu dost subverzivní. V jeho světě láska existuje pouze v této povrchní podobě přitažlivosti. Jakkoli Dracula po staletí prahne po návratu své milované, čili bytosti, pro niž má smysl žít, životem samotným opovrhuje. Náladu snímku ovlivňují permanentní nadrženost a perverze, které se přitom mísí s přímočarou naivitou.

Maximální Dracula

Samotné vyprávění je rozdělené do dvou postupně se sbíhajících rovin, jež se odehrávají na sklonku 19. století během oslav výročí Velké francouzské revoluce. V jedné sledujeme vyschlého a nihilistického Draculu, k němuž přijíždí Jonathan, v druhé pak kněze a vědce, kteří v Paříži pátrají po původu upírů. Besson Anglii vyměnil za Paříž, mravní zkoumání někdejší viktoriánské společnosti cílevědomě ignoruje. Církevní skupina vedená knězem v podání Christophera Waltze (ztvárňujícího obdobu Van Helsinga) má Draculu pod drobnohledem již čtyři sta let.

Motivace kněze působí ambivalentně. Není jisté, nakolik chce jeho zbloudilé duši opravdu pomoct, a nakolik pouze plní vytyčený cíl jej zneškodnit. Besson vyzdvihuje motiv fatální šílené lásky, kterou protkává znepokojivými výjevy, jako když Dracula pro svěží mladistvou podobu neváhá zabít klášter plný jeptišek. To je znázorněno takřka biblicky inscenovaným obrazem, v němž jeptišky s upírem na vrcholu vytvářejí opulentní lidskou pyramidu.

Besson, kterého má značná část diváků sklon vnímat jako nekonzistentního režiséra, zde zůstává věrný svým přepáleným, melodramatickým a hyperstylizovaným kořenům, racio­nalita či logika vyprávění ustupují pocitové a strhující atmosféře jednotlivých segmentů. Velkolepá freska žene žánrové prvky do extrémů, režisér Pátého elementu (Fifth Element, 1997) nebo nedávného, neprávem přehlíženého DogMana (2023) mezi řádky vede dialog s tradicí hollywoodské kinematografie i francouzskými žánrovými filmy z první poloviny 20. století, kde hrála fatalistická podoba fyzické lásky důležitou úlohu.

V něčem navazuje na tradici francouzského impresionismu, kde jsme namísto děje fascinováni jeho ztvárněním, stejnou měrou vyzdvihuje takřka brakově přímočaré počátky různorodých amerických žánrů. Dracula: Příběh lásky je ornamentální, operně zvrhlá epopej. Besson preferuje rozsáhlé záběrování, pracuje s velkou hloubkou ostrosti. Bravurně ovládá svícení jednotlivých scén; každý záběr vypovídá sám za sebe, jen na základě vizuality ihned chápeme ústřední konflikt. Režisér je utopickým tvůrcem, jenž se neváhá oddat popkulturnímu maximalismu.

Rozervanec

To se zrcadlí právě v pojetí Draculy, jemuž různorodé a kontrastní tváře propůjčil brilantní Caleb Landry Jones, bez jehož účasti by dle Bessonových slov projekt nemohl vzniknout. Kníže se mění ze zhrzeného milence ve štvance, dekadentního zhýralce, rezignovaného starce i čisté monstrum. Jones je ve všech těchto polohách přímočarý i neuchopitelný zároveň. Nejhrůznější je právě v lidské podobě jakéhosi podivného krasoně, nejzranitelnější a křehký naopak ve chvíli, kdy je podoben vrásčité mrtvole, která však disponuje nadpřirozenou silou.

Film dráždí tím, že je přímý i podvratný, hluboce romantický i toxický, vážný i humorný. Herci jsou poťouchlí, všichni si dobře uvědomují, v jak bizarním fikčním světě se právě nacházejí. Besson vykřesává jímavé emoce z grotesknosti, a naopak. Láska a tragédie jsou neoddělitelné. I proto zde absentují nymfy, Dracula namísto toho žije s bizarními kamennými potvůrkami, které mu posluhují. Pokousané ženy využívá jen k tomu, aby mu našly jeho nejmilovanější.

V jádru tak sledujeme především příběh o odpuštění a zamilování, které může proběhnout pouze jednou za život. Ale i ona osudová láska je diskutabilního charakteru. Hranice mezi sebeobětováním a sobectvím je někdy příliš tenká. Tahle vybroušená, chaotická i špinavá interpretace není jen uhrančivým pastišem. Obstojí i jako všeobjímající pohled na Draculu coby rozervaného, po lásce prahnoucího antihrdinu.

Autor je filmový publicista.