„Spojené státy jsou založené na souboru idejí, ale Američané jsou dnes rozděleni natolik, že se již neshodnou na tom, jaké ideje to jsou anebo byly, pokud se na tom vůbec někdy shodli,“ říká Jill Lepore v úvodu knihy Samozřejmé pravdy. Dějiny Spojených států amerických (These Truths: A History of the United States, 2018). Titul, citující Deklaraci nezávislosti, naráží na „pravdy“, které se staly pilíři americké demokracie: „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Americká historička zachycuje americké dějiny jako historii sporů (nikoli jen o ideje), k nimž patřilo také násilí, útlak a nespravedl­nost. Její dějiny Spojených států jsou tak zároveň spornými dějinami, jež činí pochopitelnými nikoli snaha o jednotu, ale pochopení příčin rozepří a bojů.

Otroctví a politika

Na Samozřejmých pravdách je patrné, že vznikaly v letech Trumpova prvního prezidentství. Autorka vypráví dějiny USA od „objevení“ Ameriky v roce 1492 až do roku 2016. Ústředním rozporem, který sice předcházel zrození republiky, ale republika jej po další téměř dvě stovky let nebyla schopna vyřešit, je v tomto příběhu otroctví. Jak Lepore poznamenává, první americké revoluce představovaly vzpoury otroků a odboj původních obyvatel. Nejde však jen o nesoulad mezi úctyhodností „otců zakladatelů“ a tím, že byli otrokáři (což výmluvně ilustruje zubní protéza George Washingtona, v níž se nacházelo devět zubů vytrhaných z úst jeho otroků). Otroctví a posedlost anglických kolonistů barvou kůže, která vedla k tomu, že vymysleli rasu „bílých“, vedla k těžko řešitelným rozporům v srdci americké demokracie, jež se obrážely jak v konfliktech při vzniku ústavy, tak v její interpretaci.

Černí otroci se tak například počítali do populace jednotlivých států Unie, ačkoli nebyli považováni za občany: jeden otrok představoval tři pětiny bílého muže. Paradoxně tak v institucích republiky větší sílu otrokářského jihu zajištovali ti, kdo žádná práva neměli. Sama autorka říká, že chce psát politické dějiny, a proto diplomatické, kulturní nebo sociální otázky nechává stranou. Zároveň však chce do dějin vrátit bezprávné otroky, a tak mluví o tom, že „otroctví je formou politiky a povstání otroků je formou násilného politického disentu“. To ovšem není zcela přesné. Politická aktivita nepolitických tříd, kterým Eric Hobsbaw říkal „primitivní rebelové“ (v Evropě to byli po staletí chudí rolníci), představuje různé formy neartikulované, prepolitické rezistence. Do politiky se rebelové museli nejprve probít.

Přestože ústředními aktéry politických dějin USA jsou většinou bílí muži (a občas také muži černí, jako Frederick Douglass), ­Lepore do dobové mocenské konstelace dokáže důvtipně vplétat i osudy žen. Do jejího líčení tak vstupuje třeba sestra Benjamina Frank­lina, díky čemuž dokáže ukázat ženský úděl v době, kdy do politiky ženy mluvit nemohly. Tato perspektiva upomene na klasické dílo Howarda Zinna Dějiny lidu Spojených států amerických (1980, česky částečně 2012). Rasismus, sexismus nebo třeba odpor proti čínským imigrantům však autorka nelíčí výhradně jako symptomy bílého a buržoazního šovinismu, nýbrž také jako dějiny hledání politické formy republiky a diskusí, kdo do ní patří a kdo nikoli.

Polarizovaná republika

Tato dvojznačnost je patrná už v tom, že dva ústřední prvky amerického plebejského pojetí politiky, tedy jeffersonovský republikanismus a jacksonovská demokracie, jsou nedílně spjaty s otroctvím, respektive genocidou původních obyvatel. Právě prezident Andrew Jackson, který výrazně demokratizoval americkou politiku, byl zuřivý „indianobijec“ a jeho politika odsunů a vyhánění si nijak nezadala s tou Stalinovou. Kolonizace kontinentu však byla zpochybněna výrazně později než otroctví. To bylo prezidentem Abrahamem Lincolnem zrušeno během občanské války v roce 1863. Po krátkém období rekonstrukce, kdy černí Američané získali na jihu občanská práva, však přišla éra zákonů Jima Crowa, posvěcujících segregaci pod heslem „odděleni, ale rovni“.

Ve štěpení po rasové linii pokračoval na přelomu 19. a 20. století populismus, který stavěl (bílý) lid proti korporacím. Překročit tuto linii se pokusil až progresivismus počátku 20. století. Z jejich kombinace nakonec povstal Rooseveltův New Deal, který zahrnul chudé bělochy, černochy i ženy. Je zřejmé, že pro Lepore představuje rooseveltovský „liberalismus založený na právech“ zlatou éru americké politiky, která sice nedokázala vyřešit všechny své klíčové rozpory, ale na jejich řešení aspoň pracovala. Obecnou shodu na výdobytcích New Dealu po válce narušovaly fenomény jako mccarthismus. Ten byl jedním z projevů nástupu nového konzervatismu, jemuž se autorka věnuje velmi podrobně, včetně jeho spojení s evangelikální politikou. Je paradoxem, že ačkoli Spojené státy „nevznikly jako křesťanský národ“ a jejich zakladatelé byli osvícenci, náboženství v 19. století začalo „dobývat“ Ameriku. Výrazně se na tom podle ­Lepore podepsal typicky ženský politický styl, „morální křížová výprava“, který pomáhal před občanskou válkou šířit abolicionismus, ale také třeba prosadil v roce 1920 prohibici. Nakonec se tento styl politiky stal „motorem moderního konzervativního hnutí“: Lepore upozorňuje na význam aktivistky Phyllis Schlafly, známé se seriálu Mrs. America, která se stala jednou z nejvlivnějších Američanek druhé půlky 20. století (před svou smrtí v roce 2016 stihla podpořit kandidaturu Donalda Trumpa).

Ještě v šedesátých letech nebyli američtí voliči moc polarizovaní – rozhodně daleko méně než jejich volení zástupci. K tomu, že se polarizace zvětšovala, podle autorky přispěl vliv politického marketingu a výzkumů veřejného mínění, které mohou leckdy „demokracii spíš podrývat než jí pomáhat“. I díky těmto fenoménům se mnohé dělicí linie, které vedly do začátku osmdesátých let napříč stranami (témata antikoncepce, potratů nebo ženských práv), staly v posledních dekádách tím, na čem se nejen štěpí americká politika, ale polarizuje celá tamní společnost.

Proměnlivá křivka

Ačkoli Lepore hojně a zajímavě cituje, kniha nepůsobí jako slepenec cizích textů. Dokáže totiž vytyčit a pak udržet silnou interpretační linku – někdy možná až moc. Občas vyvolává rušivý dojem, když jinak přehlížené mezinárodní dění náhle vystoupí, aby se promítlo do americké politiky, a pak zase zmizí ze scény. To je i případ ukončení segregace. Ironizované obvinění „a vy zase bijete černochy“ bylo ve své době relevantní námitkou: jak se může za lídra svobodného světa považovat země, která upírá občanská práva lidem kvůli barvě pleti? Absence intelektuálních a kulturních dějin zase zastírá, že v tomto směru byly Spojené státy dlouhou dobu slabší než Evropa. Spoustu prostoru zato zabírá proměna politiky v posledních třech dekádách. Autorka tak sleduje proměnu republikánů v zanícené konzervativce a transformaci demokratů ve stranu bohatých (a zpravidla bílých) elit, na čemž se podepsal étos spjatý s IT odvětvím, který však těm, kdo nejsou digitálními nomády, moc nenabízel. Podobnou dějinnou ironií je, že pravicoví obhájci práva na zbraně přebrali některé argumenty Strany černých panterů. Ukázat, že dělicí linie nejsou odevždy přímka, ale spíš proměnlivá křivka, umí Lepore velmi obratně.

Nesmlouvavá dokáže být také k politice identit, o níž říká: „V osmdesátých a devadesátých letech 20. století levice pod vlivem psychologie a populární kultury traumatu opustila solidaritu napříč rasovými a genderovými rozdíly ve prospěch rozjímání nad utrpením…“ A jak dodává, pravice si přisvojila stejný model: „politiku plnou pocitů a rozhořčení“. Vyzvedávání éry New Dealu jako doby, kdy „byl svět ještě v pořádku“, zní sice sentimentálně, na druhou stranu Lepore jeho přednosti oproti neoliberální éře dokáže přesvědčivě doložit. A co víc, nepopisuje jej jako zlatý věk, ale prostě jako dobu, kdy panovala široká shoda na tom, že emancipace bez ohledu na třídu, rasu či gender je dobrý nápad. Možná právě to dnes postrádáme nejvíc.

Jill Leporeová: Samozřejmé pravdy. Dějiny Spojených států amerických. Přeložili Tomáš Míka a Eva Klimentová. Academia, Praha 2024, 1016 stran.