„Ať žije nezávislý film!“ zvolal během své děkovné oscarové řeči Sean Baker. A jeho snímek Anora je vskutku – čistě z definice – výsostně autorský, nezávislý titul. Baker ho produkoval, napsal, natočil, stříhal – a za všechny tyto činnosti si z letošního ceremoniálu od­­nesl zlatou sošku. Což je samo o sobě bezprecedentní. Když ovšem loni v červnu obdržel za Anoru Zlatou palmu v Cannes, mnozí se naopak podivovali, že hlavní cenu na tomto prestižním festivalu získal v jádru silně žánrový snímek o sexuální pracovnici, jež se zamiluje do synka ruských oligarchů; jakási současná variace na tropy romantických komedií typu Pretty Woman (1990), která svatbou nekončí, ale začíná. Anora je nepochybně pozoruhodná svou schopností měnit nálady, žánry i rytmus, jde o snímek, který záměrně vymetá všemožná zákoutí hollywoodské tvorby a reflektuje je. Vítězství Anory na Oscarech může vypadat jako triumf nezávislé tvorby, ale mnohem spíše symbolizuje, jak se Hollywood se svými pomyslnými protipóly smiřuje a jak jimi prostupuje.

Tyto hierarchie se narušují na různých osách. Velká hollywoodská studia DreamWorks či Pixar porazil v oblasti animace lotyšský autorský – bezeslovný – snímek Kočičí odysea. Nejvíce nominací (třináct) měl letos neanglicky mluvený francouzsko­-belgický titul Emilia Pérez, kterému jen o jednu unikl historický rekord, jejž drží snímky La La Land (2016), Titanic (1997) a All about Eve (1950). A počinem, který nejvíce naplňoval představy o velké americké tragédii, byl svým duchem spíše evropsky stylizovaný a vyprávěný Brutalista – žádný velkofilm, ale navzdory téměř čtyřhodinové stopáži relativně levný a dosti syrově natočený opus o střetu malých a velkých dějin.

Přesto nebylo letošní udílení Oscarů žádnou jednoduše radostnou zprávou o proměnách Hollywoodu k lepšímu, jakkoli o něco věkově, genderově i etnicky pestřejší složení akademie se na výběru filmů začíná pozvolna projevovat. Škoda, že se to musí ukazovat zrovna na příkladu filmu Emilia Pérez, který se z favorita rychle stal otloukánkem – kvůli problematickým tweetům trans herečky Karly Sofíi Gascón, využití AI ke zvýšení rozsahu jejího hlasu i rozhořčení mnoha Mexičanů, jak snímek jejich národ vyobrazuje. Zásadní je hlavně to poslední. Dvaasedmdesátiletý francouzský auteur Jacques Audiard natočil kdesi u Paříže s převážně nemexickými herci snímek plný falešných akcentů, a zdaleka nejen těch výslovnostních. Jeho směs muzikálu a krimi thrilleru je sérií tvůrčích přešlapů, od bizarních muzikálových čísel přes pojednávání problematiky tranzice až po vykreslení Mexika jako sbírky stereotypů. Příště možná bude lepší nominovat dobré hollywoodské tituly než špatný evropský art.

Zahraniční reporty o oscarovém ceremoniálu vedle faktu, že letos vítězily převážně malé snímky, zmiňovaly především poklidný průběh. Jako by v době, kdy Hollywood stále ještě doutná po nedávných požárech a kdy obrazně celá Amerika hoří, nebyl prostor na skandály, ale ani pro politiku, a do popředí se dostala soudržnost a oslava filmu. Nebo to je spíše rezignace? Připomnělo mi to atmosféru na nejslavnějším americkém filmovém festivalu Sundance, kam jsem před osmi roky letěl v den prezidentské inaugurace. A pak v městečku Park City vysoko v horách – v onom zvláštním světě Roberta Redforda, kde je MHD zadarmo a kde se potkávají lyžaři s cinefily – byl svědkem toho, jak sice během úvodních slov a debat k filmům nikdy nezaznělo jméno prezidenta Trumpa, ale stejně byl všudypřítomný. Přes den se demonstrovalo v ulicích, ale večer jako by převážila víra v magickou sílu kinematografie či přesvědčení, že „svátek nezávislého filmu“ by se neměl pošpinit politikou. Jenže kdy jindy si začít špinit ruce? Nebo se snad chceme konejšit představou, že filmy stále dovedou měnit svět?