Od počátku dvacátých let minulého století utvářelo Disneyho studio představu o americkém způsobu života. Pracovití a odvážní hrdinové filmů ztělesňovali idealizovanou verzi Spojených států. Odkud tato vize pochází a v čem ji považujete za problematickou či exkluzivní?

Jako asi nejproblematičtější „amerikanismus“ v tvorbě Disneyho studia vnímám představu individualistického úspěchu, která diváctvu ukazuje, že k dosažení amerického snu stačí pouze vlastní píle. Jádrem téměř každého snímku je příběh o tom, jak chudáci přišli k bohatství. Motivuje je přesvědčení, že jedinec nepotřebuje ničí pomoc, všichni mají stejnou šanci uspět a stačí se jen snažit. Takové rámování samozřejmě ignoruje strukturální nerovnosti, dané mimo jiné rasou, sociální třídou, zdravím nebo genderem. Podobné vnímání světa je velmi bělošské, mužské a heteronormativní, a navíc svádí vinu za systémové problémy na jednotlivce, kteří je nemohou změnit. Tento pohled společnost Disney prosazovala po celou svou historii – i když je třeba zmínit, že natočila také několik děl, v nichž nenadálého štěstí dosáhnou ženy, jako například v Popelce.

Došlo v tomto ohledu v posledních letech k nějakým změnám?

Po roce 2009, kdy byla uvedena Princezna a žabák, se společnost pokoušela o větší diverzitu, ať už s ohledem na rasu (ve snímcích Elio, Black Panther nebo Ms. Marvel), gender (Ledové království, Rebelka, Captain Marvel, Echo) nebo sexualitu (Rakeťák, Divnosvět). Zmíněné reprezentace nelze označit za ideální a jednotlivé minority je často kritizovaly, ale jednoznačně šlo o snahu o větší rozmanitost. Na přelomu let 2022 a 2023 nicméně došlo k obratu, když výkonný ředitel Bob Iger prohlásil, že se společnost přestane zaměřovat na poselství svých snímků a bude opět natáčet filmy, které především pobaví. Jinak řečeno, vrátí se k dominantně bělošským a heteronormativním sériím a značkám, s nimiž v minulosti udělala díru do světa. Igera prý k tomuto rozhodnutí přiměl fakt, že „filmům s poselstvím“ se na plátnech kin tolik nedařilo, ale už opomněl zmínit, že mnohé z těchto titulů vyšly rovnou na streamovací službě Disney+ a nedostalo se jim takové reklamní propagace jako tradičnější tvorbě studia, což se pak projevilo na jejich sledovanosti.

Sen o nostalgické „amerikáně“ na motivy Walta Disneyho se asi nejvýrazněji materializoval ve fenoménu Disneylandů. Jak se na tyto zábavní parky pohlíželo v době jejich založení?

Disneylandy, především ty ve Spojených stá­­tech, byly navrženy v souladu s utopickými představami Walta Disneyho o minulosti – což je případ zábavních parků Mainstreet, U.S.A. nebo New Orleans Square –, ale i budoucnosti, jako tomu bylo v případě Tomorrowlandu a parku EPCOT. Mnozí se domnívají, že hlavní třída tvořící vstupní část většiny Disneylandů vznikla po vzoru města Marceline ve státě Missouri, kde Walt Disney strávil dětství. Měla návštěvnictvo zavést do světa počátku 20. století a vyvolat nostalgii po starých časech.

Jak se k Disneylandům staví veřejnost dnes? Představují stále místa kolektivního optimismu, nebo spíše reprezentují kontradikce amerických dějin a kultury konzumerismu?

Disney ve svých zábavních parcích nabízí optimistický pohled na svět, kde se každý problém vyřeší úsměvem a písničkou, jak se zpívá ve Sněhurce. Tento ideál nejlépe ztělesňuje slavná atrakce nazvaná „It’s a Small World“. Přestože se studio snaží tento idylický obraz udržet, jednotlivé parky zároveň odhalují rozpory mezi přikrášlenou, snadno zpeněžitelnou verzí historie a realitou. Dobrým příkladem je atrakce „Splash Mountain“, vycházející z filmu Píseň jihu z roku 1946, který nechvalně proslul svým rasistickým vyobrazením rekonstrukce jižanských států po americké občanské válce. Ačkoli se v atrakci nikdy neobjevily otevřeně rasové stereotypy, třeba postava strýčka Remuse, pojetí příběhů o zajíci Br’erovi vycházelo z bělošských vtipů o bývalých afroamerických otrocích.

Disneylandy se snaží z oblíbených atrakcí, jako jsou „Splash Mountain“, „The Jungle ­Cruise“ či „It’s a Small World“, odstranit nejviditelnější známky rasismu, ale xenofobie zakódovaná v jejich pojetí zůstává. Disneyho zábavní parky zkrátka přepisují americké dějiny tak, aby mohly návštěvnictvu nabídnout stravitelnou verzi historie, z níž se nikomu nedělají vrásky – tedy dokud se o ni nezačnou hlouběji zajímat.

Disneyho animované klasiky jsou obdivovány pro svou formální vynalézavost, ale také kritizovány za rasistické, genderové a kulturní stereotypy. Změnil se přístup studia v novém miléniu?

Ve 21. století si společnost Disney v případě několika filmů – konkrétně u Princezny a žabáka z roku 2009, ale také u Odvážné Vaia­ny z roku 2016 a Coco z roku 2017 – najala odbornictvo, které se na reprezentované kultury zaměřuje, nebo je přímo zastupuje. Na základě konzultací pak filmaři upravovali své nápady. Během tvorby Odvážné Vaiany kupříkladu společnost založila Kulturní fond Oceá­­nie, jehož součástí se stali nejen zástupci akademické obce, ale také představitelé jednotlivých kultur či náboženství a také obyčejní lidé. Fond se zasadil mimo jiné o to, aby autoři scénáře změnili vztah postav ke kokosům.

Studio ale odborníkům naneštěstí mnohdy nenaslouchá, takže některá necitlivá vyobrazení ve filmech stejně zůstávají – třeba vúdú v Princezně a žabákovi. Mezi scenáristy a režiséry studia totiž i nadále převládají bílí muži bez hlubší znalosti kultur, jež zachycují, a to je často vede k neautentickým vyobrazením.

Nicméně třeba zobrazování žen se za léta posunulo od pasivních princezen k odhodlanějším hrdinkám. Reflektují nové narativy skutečný společenský progres, nebo prezentují empowerment způsobem, který zplošťuje emocionální a poetickou hloubku originálních příběhů?

Pokud mluvíme o reprezentaci, musíme pamatovat na to, že Disney nepředstavuje homogenní entitu. Skládá se z různých studií a firem, takže nemůže zaručit zcela jednotnou reprezentaci. To se týká i genderu – některé z nedávných filmů tak zahrnovaly progresivnější vyobrazení dívek a žen než jiné. Skvělým příkladem jsou hrané remaky. Disney novou verzi Krásky a zvířete z roku 2017 propagoval jako feministické převyprávění původního díla, kde protagonistka Bella působí vynalézavěji a odvážněji. Nakonec se ale stejně jako její předchůdkyně vzdá všech svých snů a ambicí a stane se obětí lásky na způsob stockholmského syndromu.

Remake Aladina z roku 2019 zaznamenal s pozměněnou Jasmínou větší úspěch a podařilo se mu rozvést postavu tak, aby lépe reflektovala motivy izolace a osvobození, když se nakonec sultánem nestane Aladin, nýbrž Jasmína. Občas jsou podobné změny povrchní. Vlastně jen naznačují, že si společnost uvědomuje problematičnost svého přístupu k genderu, v důsledku však uměleckou kvalitu filmu snižují. Jindy se ale – tak jako u Aladina – povede úpravy zapracovat natolik důkladně, že se zaslouží o lepší příběh.

Disney se dlouhodobě prezentuje jako společnost dodržující hodnoty, které propaguje ve svých příbězích. Jak se proměnila pracovní kultura a zacházení se zaměstnanci studia?

Společnost Disney měla se svými zaměstnanci odjakživa komplikovaný vztah. Walt Disney si vždy dával záležet, aby na každém animovaném filmu bylo jeho jméno – často pouze jeho – a o ostatní tvůrce a animátory se nezajímal. I když je byl později donucen uvádět v titulcích, stejně se nedostalo na každého. Mnohé ženy či nebílé osoby se ocenění za svou práci dočkaly až o desetiletí později.

A obtížné to mělo také queer zaměstnanectvo, jehož řady se nejpozději od nového rozmachu studia v devadesátých letech podstatně rozrostly. Po většinu své existence Disneyho studio sexualitu pracovnictva vůbec neřešilo, ačkoli queer lidi zaměstnávalo. Odhodlalo se k tomu až v okamžiku, kdy je v tom předběhla jiná studia. A i poté, co sexualitu zaměstnanectva akceptovalo, bránilo tvůrcům do seriálů typu Soví dům či Rakeťák zahrnout queer tematiku. Když se ukázalo, že společnost finančně podpořila některé ze zákonodárců, kteří v roce 2022 na Floridě zakázali probírání LGBTQ+ témat ve školách, queer zaměstnanectvo se vzbouřilo a napsalo tehdejšímu výkonnému řediteli Bobu Chapekovi otevřený dopis. Chapek ovšem žádné větší kroky v tomto směru nepodnikl, což vyústilo v exodus části queer zaměstnanectva. Tato událost jen potvrdila, že Disney se více než o své zaměstnance stará o zisky.

Do jaké míry pracovněprávní spory a kulturní rozepře ovlivňují veřejný obraz Disneyho studia jako tvůrce pořadů pro celou rodinu?

Reputace společnosti nikdy nebyla černobílá a v nynější extrémně polarizované kulturní situaci ve Spojených státech to platí obzvláště. Každý krok studia se setkává jak s odporem, tak s obdivem. Příkladem je právě kontroverze kolem queer zaměstnanectva. Když v devadesátých letech queer osoby zaměstnané u Disneyho konečně obdržely příspěvky a benefity pro své partnery v domácnosti, queer komunita a její podporovatelé tuto změnu chválili. Naopak konzervativní spolek American Family Association vyhlásil bojkot disneyovských produktů, protože podle něj studio zneuctilo tradiční rodinné hodnoty.

Stejně to dopadá, kdykoli Disney zobrazí queer člověka. Někteří diváci pak dokonce prohlašují, že Disney už není bezpečným prostředím pro rodiny. Kritici se pokaždé odvolávají na tradiční, rodinné ideály. Část společnosti zkrátka od studia očekává, že bude hlásat stejnou vizi Spojených států, s jakou pracoval Walt Disney v první polovině 20. století.

Nákupem společností Pixar, Marvel a Lucasfilm se z Disneyho stal nebývalý mediální konglomerát. Jaký dopad měla tato konsolidace na produkci studia a obecně na filmový průmysl?

Disney není jediný mediální konglomerát na světě, ale řadí se k šestici společností, které ovládají podstatnou část globálních médií. Bob Iger zahájil skupování dceřiných firem v devadesátých letech a nyní pod Disney patří ABC, Pixar, Lucasfilm, Marvel, Fox a mnohé další společnosti. Konglomerizace médií však má své úskalí. Mediální tvorba přidružených studií se stává méně rozmanitou a experimentální a soustřeďuje se spíše na blockbustery s velkými rozpočty.

Disneyho společnost lze rozhodně zařadit mezi představitele tohoto přístupu. Filmy, seriály a vůbec veškerá média ze stájí Pixar, Marvel a Lucasfilm postupně začaly vypadat „jako od Disneyho“ a kreativní rozdíly mezi jednotlivými studii se smývají. Vyhnout se tomu se daří pouze zavedeným režisérům – třeba Kennethu Brannaghovi v Popelce. Ve snímku Dumbo z roku 2019 zase najdeme podivně temnou estetiku Tima Burtona. Disney si svou image nicméně hlídá a často ovlivňuje podobu své produkce bez ohledu na to, které přivlastněné studio za ní stojí.

Disney dodnes natáčí zásadně v klasickém hollywoodském stylu, jak to označuje filmový vědec David Bordwell. Jeho znaky jsou zaměření na psychologické motivace jedné nebo více postav, přímočarý příběh, milostná zápletka, chronologický střih a šťastný konec. K tomuto přístupu se samozřejmě uchylují i jiná studia, ale Disneyho studio jej vypilovalo do dokonalosti. Disneyovky v diváctvu typicky vzbuzují nostalgii a naději a zároveň zpravidla pojednávají o domově a rodinách, ať už pokrevně spřízněných, nebo nově vytvořených. Tento vzor pak přejímají i dceřiné společnosti.

Disneyovskou produkci dnes najdeme po celém světě. Jak se tento globální vliv odráží v příbězích, jež Disney vypráví?

Už dlouhá desetiletí prodává Disney svou verzi amerického snu do všech koutů světa. Šíří svou vlastní vizi života Američanů, kterou pak leckdo považuje za věrohodnou. S nástupem globalizace se navíc společnost rozhodla ukázat, že součástí kouzelného království se může stát každý. Příběhy se tak nově začaly odehrávat i v realistickém, případně neamerickém prostředí. Film Coco kupříkladu pojednával o Mexiku, Encanto o Kolumbii, Vaiana o jižním Pacifiku a Proměna o Kanadě. Některé fantaskní snímky zase vycházely z neamerických kultur, například těch asijských, jako ve filmech Raya a drak či Mezi živly. Tato rozmanitost se ale dnes zase vytrácí.

Každopádně disneyovská produkce, to už dávno nejsou jen filmy a některým z dceřiných společností se daří přizpůsobovat lokální poptávce. Zejména komiksy se vyznačují vysokou schopností „glokalizace“, tedy přizpůsobení jednotlivým zemím i jazykům. Větší úspěch v tomto směru mají menší nebo regionálně ukotvená studia než hlavní značky, jako jsou Walt Disney Studios, Walt Disney Animation Studios, Pixar, Marvel či Fox.

Jste spoluzakladatelkou International Journal of Disney Studies. Co vás na studiu disneyovského světa nejvíce fascinuje?

Stejně jako mnozí – byť jistě ne všichni – akademici, kteří se zabývají fenoménem Disney, i já se v prvé řadě považuji za fanynku. I když si uvědomuji ostudné momenty disneyovské produkce i korporátních praktik studia, nedokážu odolat jeho kouzlu. Jako literární vědkyni zabývající se dětskou literaturou mě fascinuje, jakým způsobem Disney prodává své produkty „dětem v nás“, jak to formuloval sám Walt Disney. Tento aspekt z disneyovské produkce činí vděčný předmět zkoumání toho, jak média určená původně dětem působí na dospělé. To, že se animátorské studio vypracovalo na jeden z největších mediálních konglomerátů planety, podle mě souvisí právě se skutečností, že nám Disney umožňuje uniknout z nudného a stresujícího světa dospělých. Alespoň tedy do závěrečných titulků…