Na konci května vyšla zdánlivě nenápadná deska In the Meantime od Pretty Old Sound, kapely s proměnlivým obsazením, jejímž jediným stabilním členem je bulharský kytarista a zpěvák Dimitar Dimov, žijící střídavě v Londýně a Praze. Nahrávka pochází z roku 2018, kdy skupinu kromě Dimova tvořili baskytarista Emil Prachař (Vole, Kurvy Češi) a australský bubeník usazený v Berlíně Chris Hughes (­Crime & The City Solution, Fatal Shore).

Od špíny k melancholii a zpět

Pretty Old Sound jsou solitérním úkazem už od debutu In My Mind z roku 2011. Tehdy však byla špinavá psychedelie v rámci nezávislé scény relativně v kursu. Konec dějin už nevypadal tak růžově jako v devadesátých letech, navíc doznívala ekonomická recese. Celosvětovou kulturní odpovědí byl do velké míry eskapismus, který se v popovém mainstreamu vystupňoval do absurdně pozitivních poloh. Okrajové kulturní proudy se oproti tomu uchýlily k retrospektivní kritice velkých narativů. Ten nejpompéznější – konzumní kapitalismus – ale působil neotřesitelně.

Jakkoli žádná z tehdejších českých a vlastně ani světových kapel nastartovaný drive neproměnila v masovější popularitu srovnatelnou s úlohou, jakou měla hudba v rámci protestního hnutí na Západě i Východě na konci šedesátých nebo na začátku devadesátých let, směřování alternativní scény k depresivnější náladě se zdálo nezvratné. Krize se nicméně do společenských nálad nepromítala tak dlouho, jak by se dalo čekat. S pozitivnějším naladěním společnosti se částečně proměnila i hudba Pretty Old Sound. Singl Superstar (2016), alba Only Later We Can Fall (2016) a Wide Open Window (2017) a další singl Nothing Compares 2 U (2018) se posunuly od špíny k melancholii.

Krize je však zpět a stvrzuje to i aktuální deska Pretty Old Sound. In the Meantime pokračuje v tradici rockového outsiderství, čerpá z nezávislé punkové scény i folkového písničkářství. A z naleštěných klubů nás vrací tam, kde nezávislá hudba vždy vznikala: do prostředí opuštěných industriálních bloků, squatů a pololegálních doupat.

Trojice hudebníků desku z velké části nahrála na jeden zátah. Postprodukce pak do autentického indierockového schématu přidala ozvláštnění v podobě postmoderní hry s dílem, ať už jde o použití stopy puštěné pozpátku, apropriaci cizích nahrávek či rozhodnutí ponechat na desce rozhovor muzikantů po dohrání písně. Podstatnější než tyto detaily je ale samotný zvuk, jemuž dominuje syrová, kovově znějící a trochu rozladěná elektrická kytara. I tak ale díky současným technickým možnostem aktuální deska působí přístupněji než Wide Open Window.

Mimo trendy

Je tedy devadesátkový alternativní rock zpět? V případě Pretty Old Sound je, myslím, větší průlom stěží představitelný. I když je ale nepravděpodobné, že bychom v příštích letech mohli Dimovovy nahrávky slyšet v mainstreamových rádiích nebo tiktokových videích, je možné, že se do těchto kanálů prodere vlna učesanějších a jednodušších variant Pretty Old Sound. V posledních letech se staré dobré garážovky totiž prakticky vytratily. Lidé pevně ukotvení v alternativní scéně se naučili hrát, tím však zároveň přišli o velkou část působivé autenticity, což byla superzbraň devadesátkového grunge. Pretty Old Sound mají autenticity na rozdávání, jediným rizikem tak zůstává anachroničnost. Stojí stranou trendů alternativní scény, zároveň jsou nekompromisní i vůči běžnému posluchači.

Co je ale dnes mainstream a běžný posluchač? Nová generace sice nepodléhá tlaku tradičních centralizovaných institucí, jako jsou rádia chrlící další a další reinkarnace Michala Davida a Lucie Vondráčkové, ale už poslouchá něco jiného a hlavně úplně jinak. Vzhledem ke zrychlené povaze doby je také otázka, jak dlouho bude trvat současná dominance rapu. Zde se opět nabízí paralela s přelomem osmdesátých a devadesátých let. Návrat dějin si žádá vlastní soundtrack, a tak se i Pretty Old Sound vrátili k zemitějšímu, protopunkovému zvuku. Výsledkem je retro, které je ale znepokojivé tím, že nic takového tu nikdo kromě nich nikdy nehrál. Je to retro ze světa, kde se vše odehrálo trochu jinak. Aktuálnější snad retro ani nemůže být.

Autor je publicista.