V polistopadovém českém prostředí byla v disentu intenzivně čtená díla Hannah ­Arendt začleněna do liberálně­-konzervativního konsenzu. Ať už byla vnímána jako na slovo vzatá liberálka, nebo jako myslitelka spíše konzervativní, shoda panovala na tom, že její antitotalirismus představuje odmítnutí utopických aspirací politiky. Přitom se Původ totalitarismu (1951, česky 1996) často četl bez zřetele k druhé knize věnované imperialismu a podobně výběrová byla o dekádu a půl recepce knihy O revoluci (1963, česky 2012). Nově přeložený soubor Krize republiky, jenž anglicky vyšel v roce 1972, nicméně ukazuje slavnou filosofku spíše v poloze zdatné publicistky, která stojí mimo obě zmíněné pozice a pod praporem vlastní utopie politiky sveřepě – občas i nespravedlivě – rozdává rány na všechny strany.

Obraz všemohoucnosti

Hned na prvních stránkách eseje Lhaní v politice, věnovaného takzvaným Pentagon Papers, je zřejmé, že nepůjde o abstraktní filosofickou spekulaci. Pentagon Papers zahrnují sedmačtyřicet svazků rozhodovacích procesů spojených s americkou politikou vůči Vietnamu, které v roce 1971 zveřejnil (dnes by se řeklo „leakl“) deník New York Times. Pro americkou veřejnost tehdy tyto materiály představovaly šok, a nejen proto, že ukázaly, jak moc vrcholní politici lhali. Nesoulad mezi slovy a činy se podle Arendt „rozevřel v zející propast“ proto, že cílem, jejž USA sledovaly ve Vietnamu, nebyly americké zájmy ani pomýlené vlastenectví, nýbrž „obraz všemohoucnosti“. Vietnamská válka se vedla zkrátka proto, že se zdálo přijatelnější v ní pokračovat než přiznat porážku.

Tradiční obhajoba klamu a lži v politice mluví o arcana imperii čili tajemstvích vlády, v tomto případě se však neklamalo kvůli národním zájmům, ale pro zachování tváře. Dnes už to pro nás asi není tak překvapivé jako před padesáti lety. To, co se tehdy teprve etablovalo a co Arendt dokázala postihnout, byla skutečnost, že „oklamávaní je do jisté míry tak snadné a tolik svůdné a nikdy se nedostane do konfliktu s rozumem, neboť všechno skutečně mohlo být tak, jak tvrdí lhář. Lži jsou často mnohem uvěřitelnější a pro rozum přitažlivější než realita, neboť lhář má velkou výhodu v tom, že už předem ví, co si publikum přeje.“ To zní našim uším velmi povědomě a možná ani nemusíme vyvolávat duchy postpravdy či postfakticity – termínů dávno vyčerpaných trvalým přívalem lží a klamů. V jedné věci však byla doba, kdy Arendt psala Krizi republiky, přece jen optimističtější: filosofka ještě mohla být přesvědčena, že lži závisí na představě o tom, co je pravda, z čehož plyne, že pravda má „před každým klamem nezrušitelné prvenství“.

Podobně jako Eichmann v Jeruzalémě (1970, česky 1995) ukazuje Krize republiky především publicistickou a novinářskou polohu slavné filosofky. A je třeba říct, že i v této roli Arendt excelovala. Její schopnost jasně a přitom netriviálně artikulovat klíčové momenty zvoleného tématu, překonává klišovitou figuru „veřejné intelektuálky“. Arendt se k filosofické terminologii uchyluje většinou jen tehdy, když to považuje za nezbytné, neschovává se za ni ani ji nezneužívá k servírování banálních „hlubokých pravd“, jak je u publicisticky aktivních filosofů pohříchu zvykem. Chrání ji před tím skutečný zájem o politické dění, a hlavně ochota jít do otevřeného střetu bez brnění „vysoké“ filosofie.

O násilí

Nejslavnějším z textů souboru, který už dříve vyšel česky samostatně, je esej O násilí. Z něj pochází známá typologie různých politických veličin, kterou Arendt předestírá v jeho druhé části, když odlišuje moc (power), ráznost (strenght), sílu (force), autoritu a nakonec násilí. Samotné toto zdánlivě nečasové rozdělení však předchází velmi časová polemika s novou levicí a jejím okázalým obdivem násilí a neméně aktuální konstatování, že atomové zbraně znamenají nevyhnutelně odpojení moci od násilí, protože jsou tak destruktivní, že jimi není možné dosáhnout vymezených cílů.

Arendt přitom novou levici neodmítá en bloc, jak ostatně ukazuje i další z esejů souboru, Občanská neposlušnost. Vnímá radikalitu mladé generace v kontextu boje za občanská práva a reflexe kolonialismu, ale také dospívání ve stínu atomové bomby a holokaustu. Odmítá však snahu křísit leninský jazyk i fascinaci antikoloniálním násilným bojem. Obě tendence jsou podle ní v posledku antimarxistické, protože sám Marx spasitelskou roli násilí odmítal. Dobově pobuřující soud, že „třetí svět není skutečnost, nýbrž ideologie“, už dnes nejspíš mnoho zlé krve nevyvolá, protože ideály „thirdworldismu“ se utopily v krvi diktatur, mohl by ji však vyvolat stále platný postřeh, že „u lidí na extrémním okraji levice se projevovala nešťastná náchylnost odsuzovat všechno, co se jim často oprávněně nelíbilo, jako projev ‚fašismu‘ či ‚nacismu‘“.

Velkou část někdejších sporů vyřešil čas: někdy dal za pravdu šedesátkové kontrakultuře, jindy Hannah Arendt. Stále platný je nicméně postřeh o představě pokroku, jež „kdysi spojovala liberalismus, socialismus a komunismus“ a k níž patří i „na první pohled iracio­­nální víra liberálů v růst“. Vedle tohoto vnímání kontinuity a prolínání všech proudů modernity (k nimž patřil i konzervatismus) působí výše zmíněná typologie snad až příliš suše. Tvrzení, že „moc a násilí jsou protiklady: kde jedno absolutně vládne, druhé zcela chybí“ (což se skoro nestává) a že „násilí se objevuje tam, kde je moc ohrožena, ale je­-li ponecháno samo sobě, skončí zánikem moci“, jako by přehlíželo, že moc je (nějak) ohrožena téměř vždy. Každá moc vyvolává protimoc a instrumentální povaha násilí je pro jejich střet nevyhnutelná, protože žádné dvě moci se spolu nemohou potýkat nezprostředkovaně. Ve skutečnosti však Arendt nenabízí čistou typologii veličin, ale spíš návod k záchraně politiky, kterou viděla ohroženu, a to jak ze strany panující moci, jež se za každou cenu snaží udržet obraz své síly, tak ze strany revoltující mládeže, jež ji chce bez dalšího svrhnout. V obou případech Arendt postrádá vůli k politice.

Utopie lidu

Násilí může fungovat jako prostředek k tomu, aby bylo dopřáno sluchu umírněnosti, problém však podle Arendt spočívá v tom, že se vyplácí úplně stejně, ať už jde o „černošská studia, výuku ve svahilštině nebo skutečné reformy“. Nevraživost, kterou zde Arendt projevila, je nejen snobská (protože vychází z fetišizace tradiční univerzitní soustavy), ale rovněž politicky krátkozraká. Nedokázala docenit politickou roli uznání specifického afroamerického utrpení, které bylo v podobě otroctví a zámořského obchodu s otroky podobně významné (a významotvorné) jako uznání specifického utrpení Židů během šoa. Její nevraživost ovšem nevychází z rasismu, ale právě z výsostné role, kterou pro ni má politika. Tu v jejím myšlení představuje vždy nějaká varianta athénské agory. Z tohoto ztotožnění politiky se schopností vést rozpravu mezi rovnými občany pak vychází nespravedl­nost jejích soudů ohledně hloubky systémového rasismu, který nedoceňuje proto, že jej srovnává s rasismem třetí říše. Americký rasismus nicméně na rozdíl od toho nacistického spočíval v základu republikánských a demokratických institucí Spojených států, a proto bylo tak obtížné se s ním vypořádat. A je vlastně dodneška, neboť jeho sociální a ekonomické kořeny není možné odstranit tak snadno jako právní formy a bezprostředně násilné projevy bílých supremacistů na americkém jihu.

Obavy Hannah Arendt, že antikoloniální rozhořčení strhne stavbu republiky, nebyly zcela liché, jak je částečně vidět na partikularismu politiky identity a vyzvedání komunit nad politické společenství, jež je vždy spíš „anorganické“ než „organické“. Paradoxem je, že protilék vidí Arendt nikoli v konzervativním obratu ke „starým zlatým časům“ neměnného řádu, ale v systému rad, o němž říká: „Nedokážu posoudit, jestli tento systém není čirou utopií, ale v každém případě by šlo o utopii lidu, nikoli utopii teoretiků a ideologů.“ Tato podle ní „jediná alternativa, která se kdy v dějinách objevila a stále znovu objevuje“ leží „v samotné podstatě jednání“. Stát rad, „jemuž by byl princip suverenity zcela cizí, by se skvěle hodil pro federace nejrůznějšího druhu už proto, že by se v něm moc konstituovala horizontálně, ne vertikálně. Ale jestli se mě zeptáte, jaké má vyhlídky na realizaci, musím vám odpovědět, že velmi malé, ne­-li žádné. Ale stejně – třeba pro příští revoluci ano.“