Na rovinu říkám, že provozovat dnes antikvariát je přinejlepším jako luštit nevyřešitelnou rovnici. Na jedné její straně stojí takzvaný tradiční zákazník, na straně druhé tlačí trh a moderní trendy. Tradiční zákazník sahá na kliku u dveří a představuje si, jak se půl hodiny plazí před regálem po kolenou. Tato jeho práce, toto ponížení před světem, musí být samozřejmě korunována nálezem brožurky nezměrné hodnoty, za niž ale vzápětí zaplatí asi dvacet tři korun a z obchodu odlétne na oblaku osobního vítězství. Šlo by to, kdyby nad antikvářem nepanoval abstraktní trh a kdyby tu nebyla konkurence, leckdy hraničící s bojem o přežití.

Vyjít vstříc tradičnímu zákazníkovi a zároveň se nenechat zlikvidovat nemilosrdným strojem na prosperitu možná lze. Dejme tomu. Co ovšem k vydržení není, je ­častý pocit tradičního zákazníka, že on přece ví, jak má vypadat dobrý antikvariát, vždyť antikvariáty navštěvuje celý život a leckterý poklad už v nich objevil. On to ví – bohužel si ale možná nevšiml, že okolní svět se za ta léta změnil k nepoznání, a s ním pochopitelně i obchody s použitými knihami. Pojďme se podívat, co všechno je jinak.

Antikvář a jeho zákazník

Chcete vědět, jak vést antikvariát, který bude finančně výnosný a jehož jméno si zapamatují úplně všichni? Zeptejte se marketéra! A než začnete společně promýšlet obrysy budoucího podniku, důsledně promyslete elementární skutečnost: s internetem se antikvariáty změnily k nepoznání. Někdejší chrámy písemností, archivy připomínající léta odňaté svobody, prošly dynamickým rozvojem. Nabídka obchodů se začala přesouvat na internet, a jak káže zákon krysích závodů, ukazatelem tržního úspěchu se stalo množství knih, které byl antikvář schopen vystavit na webu. Další krok na sebe nenechal dlouho čekat; bylo třeba proces urychlit tak, aby se přírůstky v e­-shopu počítaly na tisíce za den. A jelikož asi nelze zafinancovat výkup knih v takovém množství, rychle se zažil komisní nákup a vyplácení přes portál. Sklady nabobtnaly mnohonásobně a jejich provozovatelé najednou neměli vůbec nic společného se svými předchůdci z dob před nástupem internetového prodeje. Někdejší antikvář, který se orientoval v mnoha oblastech knižní kultury, se proměnil v experta marketingu, digitalizace a finančních toků. Na vývěsní štít si vystavil slovo RŮST a své podnikání začal sledovat na obrazovce ve formě křivolakých grafů. Znalec literárních žánrů se proměnil na znalce marketingových strategií.

Pokud jde o zákazníka, nejjednodušší by bylo napsat, že umřel… Zákazník umřel a pozůstalí poslali knihovnu do jednoho z obřích provozů. Protože do skladu se vejdou stovky, klidně i tisíce pozůstalostí, můžou tam zákazníkovy knihy v klidu čekat v krabicích, až se najde někdo, kdo se zrovna po tomto svazku po­­­­ohlédne na některém z vyhledávacích portálů. Marketér mu pak do balíčku přihodí jednu „zachráněnou“ knihu, rozuměj takovou, kterou si už opravdu nikdo nekoupí, a kartičku s pozdravem. Zákazník se už nemusí plazit před jeho veličenstvem regálem, jeho role se proměnila: v okamžiku prokrastinace by měl naklikat produkt, výdejnu, box a čekat na esemesku, cestou od boxu odtrhnout pásek produktové krabičky a vytáhnout z ní knihu, o kterou tolik stál. Pak už ji jen přečíst a poslat nazpět do stroje.

Objekt cirkulární ekonomiky

Předmět, kolem kterého se tohle ­všechno děje, vypadá na první pohled jako kniha. Když si ale antikvář udělá čas, odběhne od počítačové obrazovky a vyslechne si výřečného zákazníka, zjistí, že situace není zas tak úplně jednoduchá. Milovník románů, milovník poezie, milovník historie – tito prosťáčci boží – mu potvrdí, že když berou do ruky knihu, dělají to většinou proto, aby ji četli a užili si ji ve všech myslitelných ohledech. U bibliofilů a sběratelů je situace komplikovanější; v jejich úvahách se objevuje kalkul, kniha je už o něco více zboží než komplexní umělecký artefakt. Kdo někdy viděl, co všechno se v antikvariátu semele, když vedle sebe necháte stát tři Buriany a tři Verny, ví, co mám na mysli.

Nicméně antikvární kniha má ještě jinou podobu, a ta se zrodila docela nedávno: kniha je totiž ideální objekt v rámci cirkulární ekonomiky, kniha je vždycky hodně „re“ a šikovný obchodník s ní dokáže vykouzlit divy. Modelový případ: čtenář dočte knihu, vloží ji do knihobudky, tam ji vyzvedne někdo jiný, znásobí její užitek druhým čtením a pak ji odnese do antikvariátu. Tam za ni dostane vyplaceno, antikvář opět znásobí hodnotu prodejem, někdo ji koupí, přečte, znásobí, odnese do knihobudky, hodí do kontejneru, daruje do sbírky pro potřebné, ti ji zas někam odnesou a zase se násobí a vyplácí až do úplného roztrhání a zničení svazku. A na konci řetězce se může ocitnout prodejce, který si povšimne, že některý svazek obíhá rychleji než jiný, že zájem o něj je úpornější a ochota vydat peníze téměř nezměrná (zatímco jiná kniha, očividně kvalitnější, stojí bez povšimnutí), a tak z něj udělá produkt, který si zákazník pro jistotu zataví do fólie.

Magická schopnost knihy generovat opakovaný zisk se zvláštně prolnula s přesvědčením, že podstatným momentem záchrany světa je opakované užívání věcí. Této představy se nedávno chopili mistři marketingu a rychle si ji vylepili do štítu. Jejich mise, jak CEO rádi říkají, spočívá v šetrném, udržitelném obchodě. Podnik, který ještě nedávno jel na bouřlivé vlně akcelerace, díky opakované knize nemusí být nutně pouze růstový. Kniha a její fascinující, a přitom jednoduchá podstata může v ideálním případě rozpohybovat miliardy a CEO je tu od toho, aby vyladil misi a udržoval kulturní biotop.

Ideální praxe

Kdyby mi někdo před lety řekl, čím vším se budu muset jako antikvář zabývat, asi bych si žádný obchod použitými knihami neotevřel. Naštěstí jsem všechna dilemata rozpoznával až za běhu a nenechal jsem si nikdy kazit radost ze základního, stále opakovaného momentu: setkání antikváře se zákazníkem nad knihou. Znovu a znovu ráno odemykám fádní, nevzhledné prosklené dveře, vypořádávám všechny nutné ranní úkony a chystám sebe i obchod k započetí dalšího pracovního dne. Dám si čaj, něco sním, odnesu ještě před devátou na poštu tři balíčky nachystané z předchozího dne, odtamtud se vrátím s tím, že bych si měl přečíst noviny, co na mě čekaly na poště, nekoukat na zprávy ani na sociální sítě, vyřídit maily, poslat pár dodatečných fotek knih, napsat příspěvek, vybrat knihu dne, to všechno pokud možno dříve, než se ve skleněných dveřích objeví první zákazník.

A on se objeví. Přijde hned dopoledne a ze­ptá se, jestli jsem mu nenechal bokem nějaké časopisy na vystřihování. Chvíli přemýšlím a pak si vzpomenu: jasně, to je ten z kulturního spolku, přejíždí z Prahy na Moravu anebo naopak a chce něco hezkého. Pokud možno zadarmo. „Dělám doma koláže, nepotřebuju nic extra, tak do formátu dvacet krát třicet…“ – je to dobrý muž a chce se mnou za odměnu alespoň zapříst rozhovor, který by se nejspíš táhl deset minut a byl by dokonale o ničem. Tvářím se otráveně, takže vypadne, a když budu mít v životě trochu štěstí, už se nikdy nevrátí.

Nedlouho po kolážistovi přichází muž, který se uvede jako čtenář sci­-fi. Přiznám se, že tyhle lidi mám opravdu rád. Anebo jinak: zpočátku jsem tyhle zapálené vyznavače jediného žánru snášel jen těžko, ale s léty strávenými za výlohou oficíny jsem své postoje revidoval a naučil se mít rád stárnoucího muže, který kdysi zažil nejlepší roky svého milovaného žánru a nyní je vystaven všeobecnému úpadku řemesla. Takový člověk, třebaže se dost snaží udržovat kontakt s nejnovější produkcí, mírně zahořkne, a řekl bych, že i zacelí svou osobnost. Dokáže najednou své nadšení přepínat do odporu, chvíli se slastně převaluje ve vzpomínkách na Lemy a Asimovy, Gibsony a další, aby vzápětí frustrovaně referoval o nesrozumitelnosti jejich pokračovatelů, a na závěr se v ladné piruetě vyšvihne k syntéze světonázoru: „Vždyť se podívejte okolo! Jak to dnes všechno vypadá!“ Osvojil jsem si už za ta léta jisté triky, jak takového scifistu zvolna vydráždit tak, že po deseti minutách semele na jednu hromadu úplně všechno: roboty, LGBT aktivisty, umělou inteligenci, Trumpa v Bílém domě i woke scénu. To pak už jen stačí ukázat na příslušný regál a říct: „Hle, před vámi leží knihy svobody, tu jedna za sto padesát, tahleta za tři sta, a když už si je berete obě, tak bych ještě doporučil tuhle za dvě stě. Neznáte? Nedivím se, není to úplně čistý žánr, ale věřte, budete spokojen.“ Zákazník odchází a já ukládám do kasičky obnos ve výši týdenního nájmu za prodejnu.

Pak zas sedím v křesle a čtu, cítím, jak si mě kolemjdoucí prohlížejí, když mám štěstí, zaslechnu skrze špatně utěsněnou výlohu variaci na téma „takovou práci bych taky chtěl, celé dny si tu jen čte“. Před polednem cinkne v reproduktoru poštovní klient. Vida, doba obědů je tu, v kancelářích se začíná s prokrastinací. Když mám štěstí, vytáhnu objednanou knihu z regálu, když ne, musím chvíli přehazovat knížky v bednách, a když je to opravdu smůla, tak ji prostě nenajdu a píšu mail s omluvou. Šest let někde ležela, abych ji sedmý rok nenašel, i to se mi stává.

Po obědě se na scéně objeví další zákaznice a začne hned zhurta mlít o vztazích. Jak jsou ty lidi dnes komplikovaní, že je potřeba ne­­ustále studovat spisy psychologů a terapeutů, protože jinak snad už ani není možné nějaký vztah začít a hlavně v něm pár let vydržet. Když začne o tátovi, tak se do věci vložím, otce zavčasu utnu a rychle navrším na hromadu pár svazků, co mi namátkou přijdou pod ruku v polici vyhrazené spisům na pomezí psychologie a pokleslé ezoteriky a které aspoň trochu znám. Paní hledá pravdy, o tom není pochyb, odpovědi na otázky, které ji už roky pálí, chce vědět, co neumí, a nadto se i dozvědět, jak takovou věc vyřešit. Rozvinu dvouminutový monolog a snažím se udělat všechno pro to, aby věc skončila nákupem alespoň jednoho jediného svazku. Nejde o peníze – tyhle knihy skoro nemají hodnotu –, ale o solidaritu s tápajícím člověkem.

Díra po Heideggerovi

Často se v antikvariátu objeví přátelé. S jedním vyměním skleničku konopného, za studena lisovaného oleje za Heideggera, s druhým proberu zvláštní zvuky ozývající se od zadní nápravy auta a pak už pomalu směřuju k druhému zlatému hřebu dne. Ten nebývá pokaždé jistý, ale může se stát, že se ve dveřích objeví starší pár, muž má na sobě vestu napovídající, že by mohlo jít o řidiče kamionu, žena je tichá a s největší pravděpodobností bude partnera (nebo kamaráda, kdo ví?) krotit v nákupu. I to dobře znám, ostatně jsou takoví, kteří píšou do objednávky POSTE RESTANTE a pak ještě i pro jistotu volají, aby se ubezpečili, že se balíček nedostane do rukou manželce. Jiní si zas jakože zapomínají mobil v autě, aby je manželka nemohla sledovat; troufám si tvrdit, že tyto věčně nervózní, nejisté muže odhadnu téměř okamžitě.

Řidiče kamionu očividně dost přitahuje temná díra v řadě knih; přesně ta, co zůstala po Heideggerovi. Běhá očima okolo a po deseti minutách listování vším možným v oddělení filosofie nese ke stolu Adorna. Tohle mě zmate. Skoro bych se i zeptal, proč vybral zrovna tento svazek a jestli vůbec někdy něco od Adorna četl, ale muž očividně nepatří mezi ty, co se přiznají úplně ke všemu, takže to přijmu jako jeho tajemství. Oživuje se mi tím vzpomínka na mého otce. I on celý život brázdil silnice v kamionu a pod palandou si vozil sbírku klasiků naředěnou spisy o dějinách husitství.

Všechno, jen ne terapie!

Mohl bych v tomto duchu pokračovat několik dní. Kolik rozmanitých čtenářů jsem potkal za deset let provozování antikvariá­tů! O čem všem jsme spolu hovořili! Zažil jsem několik rozpačitých politických diskusí, ze kterých jsem se hleděl co nejrychleji vykroutit, a byl jsem nakonec překvapen náhlým obratem: s voličem SPD jsem se našel nad Škvoreckým a troufám si tvrdit, že za ta léta, co ke mně chodí na návštěvy, jsme se vzájemně několikrát inspirovali ke společnému čtení knih, na něž bychom jinak nepřišli. Politický osten se otupil; totéž můžu říct o setkání s katolíkem, myslivcem a nacionalistou. Překážky, které zavazí mezi lidmi a k jejichž stavbě tak ráda přispívají média a novináři, toužící po jasně vykolíkovaném teritoriu čtenářstva, se občas zbortí právě před hradbou knižních hřbetů. Život antikváře mě naučil, že stačí desetiminutový rozhovor a najednou se začnou i politická témata otevírat z úplně jiné perspektivy. Totéž můžu říct i o lidech: názor, který se jevil jako nevyvratitelný, se najednou viklá v základech a člověk se odhaluje jaksi víc do hloubky. Ostatně čím déle sedím za stolem v antikvariátu, tím častěji se to stává i mně.

Takže ano, platí, že knihy mají schopnost opakovaně přinášet zisk a rozvíjet podnikatelské plány obchodníků. Jenže to je jaksi až podružná vlastnost; fundament je daleko širší. Kniha totiž opakovaně vytváří prostor k dialogu a k revizi mnoha předběžně uzavřených stanovisek. A díky knize se tak může stát, že dojde k prolnutí okrajů kulturních, politických, společenských bublin, jinak dokonale pevných. Abych ale zas nevyvolával dojem, že v antikvariátu je možné úplně všechno – vím například docela jistě, že tu ne­­jsem proto, abych někomu uklízel svinčík na půdě, vynášel plesnivý papír ze sklepa nebo z garáže, a hlavně, že ve své oficíně odmítám dělat terapie. Někomu totiž stačí, že ho druhý jen chvíli poslouchá, a už začne vykládat do prostoru své problémy, nejčastěji ty, které si vychoval doma v dětském pokoji. Občas takovým zákazníkům říkám: „To, že vaše děti nečtou, není problém knihy, ale toho, kolik jste namísto knih investovali do televizorů, mobilů a tabletů.“ Jasně, je to krajně necitlivé, ale většinou postačující k tomu, aby bylo jasno minimálně v tom, kde leží mantinely diskuse v antikvariátu.

Nevím, jestli podobné zkušenosti mají i lidé provozující knihkupectví ve velkých městech, zda si vůbec najdou čas k rozhovoru. Mít na malém městě antikvariát je totiž specifická záležitost. S každým dalším rokem se mi zdá, že jsou lidé čím dál víc překvapeni už jen tím, že taková prodejna někde na náměstí je a že tam v době internetu a zásilkových služeb vydržela přes další zimu a navzdory zdražování všeho myslitelného. Nemám odpověď na to, proč to tak je, proč jsem se nezařídil podle některých svých přátel a nenašel si stálé zaměstnání v některé z velkých firem v okolí. Proč (zatím ještě) nejezdím s autobusem nebo se nevěnuju výhradně redakční a nakladatelské práci.

Tuším ale, že jsem už silně přivykl kontaktu s lidmi, že jsem si osvojil jisté dovednosti v tom, jak vést rozhovor s těmi, kdo neabsolvovali interpretační semináře na katedře literatury a možná ani moc nevědí, z které strany svou podivnou zálibu v knihách uchopit; že tak nějak dokážu nechat čtenáře mluvit a postupně rozvíjet náměty, s nimiž za mnou přicházejí.

Text především

Antikvariát tak může být místem, kde se děje pravý opak toho, k čemu slouží autorská čtení. Tady jde daleko více o jednotlivce a jeho vlastní postřehy, tam o reakce společenství čtenářů a autorský výklad textu. Tady je mnohdy vše otázkou postupně uvolňovaných čtenářských dojmů, tam běží o společnou (a možná i obecnou) čtenářskou inteligenci a předpokládané čtenářské kompetence.

Ať už na to koukneme z kterékoli strany, ve výsledku se nám může antikvariát jevit nejen jako provoz, kde se naplňují cíle cirkulární ekonomiky nebo kde se budují silné společnosti s nepřehlédnutelným příspěvkem do státního rozpočtu. Stále ještě také může jít o prostor, v němž se primárně realizuje potřeba čtenáře získat knihu a povinnost antikváře utržit na další knihy, na nájem a tak dále. To je ovšem jen rámec, na jehož půdorysu by v ideálním případě měl nastat sekundární (ale bytostně podstatný) moment rovnocenného setkání lidí, jejichž centrálním zájmem je text.

Autor je antikvář a nakladatel.