Nevím, jak vypadá ocún. Ale fotbal jsem jako kluk hrával rád, i se na něj díval v televizi, což už dnes nedělám. Na konci proniklo do kytarové stopy štěkání sousedovic psa. Nahrávání světa.

Ondřej Kyas (legenda k písni V ocúnu)

Ondřej Kyas, běžnému posluchačstvu známý nejspíš jako klávesista, respektive baskytarista brněnských skupin Květy a Mucha (ti zasvěcenější si možná budou pamatovat jeho lo­-fi písničkářský projekt Kygiss), vydal u pražského labelu Polí5 začátkem května dvoudílné album Nahrávání světa. Na stejné značce Kyasovi už v roce 2019 vyšla deska Solárium, nová kolekce skladeb zní ale velmi odlišně. Na nových nahrávkách zaujme nenápadný zvuk, jemuž jako by scházel moderní mastering, který by nahrávku zpevnil a zmohutnil, aby se protlačila stejně dobře reproduktory domácích systémů i bezdrátových sluchátek. To se může zdát jako krok zpět, ale není tomu tak – jde spíš o úkrok jiným směrem. Ondřej Ježek při masteringu Solária bezpochyby odvedl skvělou práci, nový titul nicméně ukazuje, že autorově hudbě možná víc sluší jakýsi zvukový polostín – měkký mix, v němž se může občas trochu ztrácet zpěv, zato vyniknou zvukové zvláštnosti, které by profesionální finalizace odstranila nebo alespoň zjemnila. Lehce nedokonalý tvar má nevšední kouzlo. Jestliže Solá­rium zní jako řada jiných desek alternativní hudby, Nahrávání světa (dostupné pouze jako digitální stream a download) se nepodobá ničemu, s čím bychom se na této scéně mohli potkat. Je originální svou neokázalostí a zcela v něm absentuje ambice zařadit se do kteréhokoli ze současných trendů. A třebaže obsahuje množství prvků hudby osmdesátých let, není to ani žádný retro návrat. Nic se tu nezvýrazňuje příliš, album se nehlásí k žádnému konkrétnímu stylu. Jedná se o pravý „domácí úkol z pilnosti“, skvělý a na dnešní dobu neobvyklý příklad domácího nahrávání.

Folk s hypnagogickou kvalitou

Základem všech skladeb je akustická kytara, zjednodušeně by se tedy Nahrávání světa dalo označit za alternativní folk. To by ovšem nebyl dokonalý popis. Akustické kytary místy vytvářejí proplétající se repetitivní struktury, občas se však s přispěním efektů proměňují v podivný elektronický doprovod, který posouvá hudbu daleko za hranice folkového žánru. Někdy se určujícím faktorem stane výrazný beat, samozřejmostí jsou nápadité basové linky i klávesové zvuky (od ambientních podkresů až po „pinkfloydovské“ klávesové sólo ve skladbě Kolem kánonu). Kyasovy písně jsou někdy až přízračně krásné, nerozluštitelné a obalené v podivném dozvuku, který už tak kryptické texty ještě více ukrývá pod hladinu hudby. Vrcholem dozvukových orgií je track Letní byt – v tomto momentu nahrávka nejvíce potvrzuje svou hypnagogickou kvalitu.

Každou z písní doprovázejí zvuky natočené v různých prostředích, což sympaticky podtrhuje deníkový charakter desky. Ve většině případů nedostanou terénní nahrávky větší prostor než pár vteřin, delší zvukovou situaci můžeme sledovat snad jen ve skladbách Močí na ovčín a V ocúnu, kde slyšíme bizarní pouliční verzi písně Stánky. Autor k tomu poznamenává: „Někdy v průběhu roku 2024 jsem se rozhodl propojit písničky terénními nahrávkami z mobilu. Byl to pro mě určitou dobu i způsob akustické obrany: když mě někdo – třeba ve vlaku – rušil, začal jsem si ho nahrávat.“

Pocit důvěrně známého

Při poslechu Nahrávání světa se mohou vybavit například alba homerecordingového velmistra R. Stevie Moorea, s nímž Kyas sdílí písničkářskou bravuru i zvukovou neučesanost, ale také krautrockové experimenty skupiny Midi lidi a především košatá domácí produkce jejího frontmana Petra Marka neboli Muzikanta Králíčka, případně pozapomenutý projekt Folk3mail. Na několika místech se posluchač neubrání vzpomínce na dílo Oldřicha Janoty. Janotovskou inspiraci Kyas sám přiznává u skladby Prošel jsem pouští a Janotu evokuje i track Garážím. Ten současně připomíná i začátky skupiny Longital, když se ještě jmenovala Dlhé diely a hrála krásné křehké písně s minimalistickými texty. U Kyase však rozhodně nejde o napodobování slavnějších vzorů, spíše o rozvíjení podobných principů. Výsledkem je pocit důvěrně známého.

První deska začíná vybrnkáváním, které jako by vypadlo z nahrávek Sufjana Stevense, z idylického rozjímání nás však brzy vytrhne verš „tahleta barva napřed smrdí, ale pak je příjemná“. Marně přemýšlím, kdo je na české scéně schopen vytvořit chytlavou melancholickou píseň s verši typu „dívky se radují, když nocí močí na ovčín“ či „jednou jsi mluvil se skutečnými herci, chtěl ses dotknout jejich hýždí a zubů“. Ondřej Kyas v sobě nezapře básníka (v roce 2023 mu u Větrných mlýnů vyšla sbírka Démonologie). Jeho surrealistické obrazy nemusí sedět každému, ale není pochyb o tom, že dokonale zvládá to, co se nedaří mnohým renomovaným interpretům především na jazzové scéně: pracovat s obrazivými texty, a nezabřednout přitom do klišé či trapnosti. Kyasovy texty mají značný podvratný poten­­ciál, a proto se vyplatí poslouchat je opakovaně. S každým poslechem se totiž mohou vynořit další významové vrstvy. Jinými slovy: na Nahrávání světa slyšíme poezii, nikoli obvyklé zvukomalebné arabesky populárních umělců.

Unikavost je příjemná

Čím si mě Nahrávání světa nejvíce získalo? Kromě textů a zpěvu, který působí naprosto jistě a současně lehce nedotaženě, snad určitým druhem zdrženlivosti či nedořečenosti, jaký je na české hudební scéně vzácný. Jedná se o kvality, které žádný producent z tuctové nahrávky nevykřeše. Za nedořečeností se ale skrývá suverenita, jež žádné producentské křesání vlastně nepotřebuje. Kyasovi se podařilo vytvořit zvláštní dvojalbum, které zůstává v mezerách mezi styly, koncepty a přístupy, osamocené ve své zdánlivé obyčejnosti. Ve světě, v němž je touha po úspěchu sama hodnotou, je jasné, že Nahrávání světa nečekají vavříny hudebních cen. Myslím, že to ale nevadí. Důležité je, aby si dílo našlo toho správného posluchače.

V komentáři k písni Kolem kánonu Kyas vysvětluje, že text popisuje „nějakou fiktivní krajinu, jakési postavy, jakýsi děj, jejichž unikavost je příjemná“. Tato formulace se dá po­­užít i jako výstižný popis celého dvojalba. Ocitáme se ve světě, jehož součásti jsou nám dobře známy, ale jsou poskládány nečekaným způsobem. Snažíme se mu porozumět, a stále se nám to zcela nedaří. Unikavost obrazů a dějů v písních Ondřeje Kyase je příjemná. Dokonce až omamně příjemná, jako když si přivoníme k magickému ocúnu. I kdybychom stejně jako autor nevěděli, jak vypadá.

Autor je hudebník a divadelník.