Šeherezáda

Pověz mi zase o tom snu, ve kterém jsme vytahovali těla z jezera

a oblékali jim teplé šaty.

Jak bylo pozdě a nikdo nemohl spát, koně uháněli,

dokud nezapomněli, že jsou koně.

Není to jako strom, jehož kořeny musejí někde končit,

je to spíš jako písnička v policajtově vysílačce,

jak jsme srolovali koberec, abychom mohli tančit, a dny

byly ostře červené a každý náš polibek znamenal další jablko

nakrájené na kousky.

Podívej na to světlo v okenní tabulce. To znamená, že je poledne, to znamená,

že jsme k neutišení.

Pověz mi, jak nás tohle všechno, včetně lásky, zničí.

Tahle, naše, těla ovládnutá světlem.

Pověz mi, že si na to nikdy nezvykneme.

Teorie bot

Přijde chlap do baru a povídá:

Vezmi si moji ženu – prosím.

Tak to uděláš.

Vezmeš ji ven na déšť a zamiluješ se do ní

a ona tě opustí a ty jsi zničený.

Ležíš v nátělníku na zádech, zlomený chlap

na hnusné přikrývce, zíráš na mokré skvrny

na stropě.

A slyšíš, jak si chlap v bytě nad tebou

zouvá boty.

Uslyšíš tu první dopadnout na podlahu a vzhlédneš,

čekáš,

protože sis myslel, že bude následovat další, myslel sis, že v tom

bude, snad, nějaká logika, něco, co to všechno propojí,

ale tady zase netušíme, na čem jsme,

tady jsme

u podstaty věci: tvůj svět nedává smysl.

A pak druhá bota dopadne.

A pak třetí, čtvrtá, pátá.

Přijde chlap do baru a povídá:

Vezmi si moji ženu – prosím.

Ale ty si vezmeš jeho.

Vezmeš si ho domů a uděláš mu sendvič se sýrem

a zkusíš mu zout boty, ale on tě kopne

a pak tě kope dál.

Hodíš do sebe lahvičku prášků na spaní, ale nefungují.

V bytě nad tebou dál

padají na zem boty.

Nazítří jdeš do práce a předstíráš, že se nic nestalo.

Kolegové se ptají,

jestli je všechno v pořádku, a ty řekneš,

že jsi jenom unavený.

A snažíš se usmívat. A oni se snaží usmívat.

Přijde chlap do baru, tentokrát jsi to ty, a povídá:

Dám si dvojitou.

Přijde chlap do baru, tentokrát jsi to ty, a povídá:

Zkus si chodit v mých botách.

Přijde chlap do večerky, pořád jsi to ty, se slovy:

Chtěl jsem jen něco obyčejného, něco tuctového…

Ale prodavačka ti řekne, ať si něco koupíš, nebo vypadneš.

Odnese chlap svůj smutek k řece a hodí ho do řeky,

ale pořád mu zbývá

ta řeka. Vezme chlap svůj smutek a zahodí ho,

ale pořád mu zbývají ruce.

Jsi Jeff

1

Jsou dvě dvojčata na motorkách, ale jedno je na silnici dál, za tou serpentinou nebo kousek před ní, podle toho, do kterého z dvojčat jsi zrovna zamilovaný. Ještě se nerozhoduj. Zatím je pro tebe výhodné zůstat nestranný. Obě motorky jsou zářivě rudé a oba kluci mají dokonalé zuby, tmavé vlasy, jemné ruce. Ten vepředu tě bude chtít rozebrat, a to pomalu. Jeho hbité pahýlovité prsty by při hledání slabých míst prohledaly každou holeň a kadeř. Mohl bys tohohle kluka milovat celým svým srdcem. Druhý z bratrů tě chce jenom sešít zase zpátky. Slunce svítí do kraje. Je krásný den. Prohlédni si tu serpentinu. Ještě se nerozhoduj.

2

Jsou dvě dvojčata na motorkách, ale jedno je na silnici dál. Říkejme jim třeba Jeff. A protože je první Jeff vepředu, budeme ho považovat za staršího, a proto odpovědného za půjčování peněz a občasný úder do ramene. Tenhle Jeff je životem protřelý, životem přesycený, vůbec ne mámin oblíbenec a vždycky vyhraje, když dojde na pěsti. Bohužel pro něj nedojde vždycky na pěsti. Jeff myslí na svého bratra v ostré zatáčce za sebou. Myslí na to, že kdyby ho mohl rozříznout a stáhnout a vlézt si do téhle druhé kůže, mohl by tuhle poslední míli prožít ještě jednou: znovuzrozený, rozzářený, svobodný.

3

Jsou dvě dvojčata na motorkách, ale jedno je na silnici dál, za tou serpentinou nebo kousek před ní, podle toho, který Jeff jsi. Mohlo to být tak krásné – ty bys sledoval silnici před námi a já bych ti kryl záda, jak to bylo a jak to bude, paměť a představa – ale každý z Jeffů chce být ten druhý. Jmenuju se Jeff a jsem unavený z koukání na tvoje temeno. Jmenuju se Jeff a jsem unavený ze svého poděděného oblečení. Hele, Jeffe, povídám ti, naposledy, myslím to vážně, atakdále. Jsou stejní a nejsou stejní. Jsou stejní a navzájem se za to nenávidí.

4

Jmenuješ se Jeff a někde před tebou sjel tvůj bratr ke krajnici a čeká na tebe s křížovým klíčem sevřeným v mastné pěsti. Ach, jak tě miluje, krasavečku. Ach, jak si, jako vždycky, vymýšlí bubáky pod postelí, abys šel spát vedle něj, hruď přitisknutou k jeho hrudi nebo zádům, omotaný dekou ve skutku víry proti noci. Vyhodí klíč do vzduchu a ten zachytí světlo, zatímco krouží k tobě. Podívej – vypadá jako hvězda. Čekal jsi něco jiného, cokoli jiného, ale klíč k tobě vůbec nedoletí. Jenom tak visí ve vzduchu, jenom tak krouží. Je nádherný.

5

Dejme tomu, že Bůh na nebesích má hlad a rozhodl se udělat si sendviče s tuňákem. Dva už má hotové, z kváskového chleba, ale až potom zjistí, že ryba je zkažená. Co s těmi sendviči udělá? Už jsou udělané, ale jíst je nechce.

Dejme tomu, že Ďábla hrají dva muži. Říkejme jim Jeff. Tmavé vlasy, zelené oči, bílé zuby, růžové jazyky – jsou dvojčata. Ten nalevo se zkazil uprostřed a ten druhý nalevo se zkazí každou chvíli. Zatímco zápasí, pochopíš, že na Boha zapomněli a mají velký hlad.

Z angličtiny přeložil Jan Škrob.