V průběhu covidové pandemie se pro­zaik, překladatel a esejista Václav Jamek vrátil k fragmentu vlastního textu, který vznikal těsně před rokem 1977 souběžně s později dokončenou a vydanou knihou Krkavčí múza (1992) a v němž se snažil pojmenovat zkušenosti z ročního pobytu v dětském domově na počátku šedesátých let. Setkání dvanáctiletého, sedmadvacetiletého a dnes pětasedmdesátiletého Jamka v knize Rok s ostatními sirotky je analýzou mnohých bolestí – a to nejen autorových.

Velké zapomnění je na dosah

Přibližme si základní rámce: Václav Jamek byl ve školním roce 1961/1962 (spolu se svou sestrou a bratrem) poslán do dětského domova v Horních Počernicích. Jednalo se o „sociál­­ní důvody“ vzniklé po smrti jeho matky v roce 1958, kdy se ovdovělý otec podle všeho nacházel v situaci, kterou nebyl schopen se třemi dětmi zvládat. Nebylo to naposledy – v roce 1959 byli sourozenci Jamkovi umístěni na několik měsíců do dětského domova v Kostelci nad Černými lesy, respektive do předškolního ústavu v Racku, dnes části Chlístova u Benešova – ovšem pobyt v dětském domově v Horních Počernicích byl delší, intenzivnější a pro formování Václava Jamka podstatnější.

Potřeba po letech pojmenovat a uchopit takový náraz do života vyvstala u tehdy sedmadvacetiletého muže, který měl za sebou pobyt ve francouzském Dijonu i vysokoškolská studia psychologie a zároveň prožíval své „básnické“ období (sbírka byla vydána později pod názvem Surový stav). Fragment „před­­autora“, jak sám sebe současný „po­­autor“ nazývá, byl nyní oprášen, okomentován, a vznikl tak typicky „jamkovský“ text na pomezí beletrie a eseje, ve kterém se kromě hlavního tématu „děcáku“ zjevují návratné motivy morálky, sexuality, dětství, dospění, stejně jako sociální témata a obviňování společnosti (zejména té druhé poloviny sedmdesátých let z hlediska selhání a nespravedlnosti) i jistého sebeobviňování různého typu a intenzity. Jamek je analytik na první pohled bez zábran, nebojí se říci vše od „Pomyšlení na sebevraždu mě v Dijonu pronásledovalo neustále“ až po „pár let po třicítce (…) se ke mně občas chodil pomilovat kluk s lupénkou“. Zároveň díky zkušenosti řekněme redaktorsko­-časové umí sám sebe coby „předautora“ okomentovat a trochu brzdit ve svatém rozhořčení: „Sedmdesátník zato nahlíží původní situa­­ci s menším rozhořčením, ale sotva se dá říci, že objektivněji, když se mu prvotní ostré obrysy tak trochu setřely a vzhledem k malé budoucnosti, kterou u sebe předpokládá, už na tom všem ani tolik nesejde, protože Velké zapomnění je na dosah…“

Intelektuál v plné práci

Zápisky o dětském domově nejsou ani tak záznamy historek a historií, ačkoli dovede jemně ukápnout cosi jako čtení s tajemstvím, které dnes už nikdo nevyřeší. Čteme spíš zpětné podivení nad mnohdy hovadským jednáním dospělých, a zároveň nad někdy necitlivou a poněkud zrůdnou povahou člověka, u něhož je leckdy jedno, jestli je mu dvanáct, nebo padesát. Ono svědectví o době a lidech je autorem přiznané „vyřizování si účtů“: nikoli však spíláním, spíše snahou pojmenovat to a zařadit do toho sám sebe. Není to beletrizované „vypsání se“ jako v případě knihy Edgara Dutky U útulku 5 (2003), spíš důležité nalezení chvíle, kdy se probouzí autorovo „já“ do osobnosti, která si uvědomuje svou situaci. Jamek má obrovský dar skrytého a velejemného intelektuálního humoru, mnohdy slovního charakteru. Když se opře do možností jazyka a začne hledat asonance, kalambúry a přicházet na chuť znovu objevovaným slovům, je to skvělá mozaika plná radosti – například koláž říkanek a kolektivních promluv paměti na stranách 103 až 105 je mimořádná. V mnoha případech je až mrazivě upřímný – popíše své první sexuální zkušenosti, pojmenuje vlastní komplikovaný vztah k asi dosti problematickému otci, na druhé straně však nepřibarvuje dobu a ze sebe nedělá hrdinu. Přiznává si svou lehkou dětskou obezitu i jistou intelektuální nadřazenost šprta, který je dnešním „poautorem“ nahlížen jako mírný autista. Zajímavější je možná spíš to, co autor neříká, než to, co si na mnoha stranách myslí nahlas o onanii.

Z autorského vkladu současného sedmdesátníka vyplývá stálá přítomnost blížící se smrti, dlouhodobě vleklá přítomnost samoty a někdy až přílišná snaha poučit a dovysvětlit. Intelektuál v plné práci si neodpustí poněkud zbytnou odbočku k vysvětlení toho, jak to mají s Mikulášem ve Francii, stejně jako ke konci knihy najednou cituje z bakalářky o chvalském sirotčinci. Z celkového obrazu trojboje – dvanáctiletý pohledem sedmadvacetiletého, sedmadvacetiletý pohledem pětasedmdesátníka – pak tu a tam probleskuje i nějaká zvláštně zaťatá tvrdost, chlad, hněv a neschopnost lítosti. Nikoliv nad sebou, tam funguje pokaždé schopnost mírné ironie, ale spíš nad tím, že někdy může člověk popsanými věcmi jinému ublížit (třeba v případě trochu chlubivé nevěry). Intelektem je pak něco takového vlastně jednoduché přejít a rozanalyzovat, ale jak víme, rozum a cit jsou spojené nádoby.

Autor je literární historik, editor a básník.

Václav Jamek: Rok s ostatními sirotky. Galén, Praha 2025, 244 stran.