Na letošní rok je v České knižnici ohlášen soubor veršů našich predekadentů, tedy Jaromíra Boreckého, Jaroslava Kvapila a Otakara Auředníčka. O tvorbě básníka a prozaika Otakara Auředníčka (1868–1947) se vyjadřoval František Zákrejs v Osvětě v roce 1891 (č. 4): „Verše Otakara Ouředníčka [sic!] jsou výplodem jakési pesimistické horečky. Zabývají se hlavně poměrem k ženám. Kvasí, vře, supí a nadýmá se to v nich podivně a někde komicky.“ Podobně i Josef Kuffner v Národních listech (31. 1. 1891) psal o Auředníčkově sbírce Zpívající labutě s nadhledem a jistým pohrdáním: „Žije ve zcela jiném světě nežli vy. Divný, zcela nepravidelný je ten jeho svět, kde je všecko vyšinuto z dráhy. Je tam pořád noc a luna svítí, vzduch je plný exotické vůně a podivné stíny a příšery se vznášejí mezi nebem a zemí (…) Pan Auředníček je na všechen způsob poeta. Ale jeho poezie je vám hodně nezvyklá. Když se dotkne své lyry, máte pocit, jako když za tiché letní noci kráčíte nic zlého netušíce ulicí a najednou vám někdo ukáže na střeše vysokého domu náměsíčníka: nezbývá, než zůstat stát a čekat, jak to dopadne.“

Kolem roku 1890 se vyjevuje zcela zásadní problém – nastupující poetice se „přestává rozumět“. Je příliš moderní, byť využívá výdobytky předešlých generací. Autoři narození na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století (vedle zmíněné trojice predekadentů i F. X. Šalda, Arnošt Procházka či Jiří Karásek ze Lvovic) vcházejí do literatury s výbavou řekněme celoevropskou. Tito mladí básníci ovládají formu (Auředníček zvládá sonet i ritornel a chápe skvěle vnitřní rýmy po vzoru Paula Verlaina, ale i Vrchlického a jeho okruhu) a vědí, co nového se děje v dekadentním a symbolistním světě od Velké Británie po Rusko. Na nejméně deset let, tedy do začátku první války, nástupu futurismu a dalších moderních směrů, ovládne právě tahle poezie svou neurastenií, hysterií, erotikou a zálibou v šerosvitu a hřbitovech novou lyriku. I když se brzy vyčerpá, posléze z ní vyjdou, třebas i nepřiznaně, mladíci avantgardní: stačí připomenout Wolkerovy nebo Nezvalovy začátky, kde se to hemží markýzami, dusnem, hřbitůvky a malátností. Kam se mezitím poděl Auředníček? Právě on totiž patří k nejméně známým postavám počátků naší moderní poezie. Je to ale vcelku srozumitelné, pokud si připomeneme jeho životní osudy.

Rodák z Hrazených Ratají (dnes Rataje nad Sázavou) se po studiích v Kutné Hoře a Praze stal v roce 1894 právníkem. Zhruba v té době se po poezii vrhá na prozaické útvary a překládání, přičemž řada jeho povídek a novel – vydaných knižně i jen časopisecky – si všímá života bohémy nebo pražské smetánky. Jak ale v pozdějších letech jeho přátelé decentně poznamenali právě na okraj jeho próz, „podléhal víc prudkému, vichřivému citu než myšlence“. Jeho Malířské novely (1892), stejně jako Pseudokontesy a jiné novely (1894) jsou vlastně jen dozvukem marných vášní a dalších dekadentně impresivních prvků, které sledujeme v jeho poezii.

Od poloviny devadesátých let Auředníček pracoval u státních drah a strávil delší dobu ve Vídni a pak jako ředitel drah v (tehdy rakousko­-uherském) Terstu. Po vzniku Československa přesídlil do Hradce Králové, kde působil jako ředitel státních drah až do roku 1927. Není tedy divu, že se o něm už v roce 1918 psalo, že ho povolání „vzdálilo tvorbě“. Od nástupu do penze nicméně začal opět publikovat prózy a překlady z francouzštiny. Jak jsem nedávno zjistil, publikoval až do čtyřicátých let pod dosud neztotožněným pseudonymem Petr Vondrák několik románů na pokračování v časopisech. Zhruba od konce dvacátých let rezignoval na tvorbu veršů: poslední otištěné básně nacházíme v časopisech kolem roku 1928, přičemž jde mnohdy o starší a již dříve publikované básně. Těžko říct, kam by se Auředníček ve své poezii dál dostal. Je třeba si uvědomit, jak často je v jeho verších přítomný i apel vlastenecký. Už třeba v jubilejním sborníku k oslavě padesátiletého panování Františka Josefa I. z roku 1898 čteme v jeho básni Vzkříšení sloky: „A z chalup dalekých a pošumavských strání / sem půjde český lid jak v svatyni se vchází / a v žasu uvidí jak anděl níž se sklání / a zářnou korunu na vlasti skráně sází“. Auředníčkovo češství nicméně nesklouzává do nacionalismu, jako se to dělo jeho vrstevníkům zejména v období konce první republiky a za protektorátu. Ve své tvorbě spíše setrvává u pragensií, a pak u Baudelaira i lorda Byrona, v nostalgii i v jemném hledání krásy.

Co však vystupuje po letech možná silněji a co je dnes zajímavější, je jednak básníkův lehounký humor (několik básní publikoval i v dobových humoristických časopisech a verše typu „a kous ji do ouška, tak zmaten byl v té době“ mají v sobě ironický střípek), jednak odraz životní situace takřka exulantské, tak typické pro 20. století: Auředníčkův pobyt v Terstu mezi lety 1910 a 1918 se ozývá v později publikovaných verších s prožitou zkušeností osamocení, se smutkem a nostalgií i s vědomím jistého neporozumění a odcizení. V časopiseckých básních Smích nebo Addio mondo! reflektuje pocity už existenciální, popisuje nálady ztraceného moderního člověka i s jeho zoufalstvím. A snad už jde o více než pouhou nostalgii a náladu přenesenou z konce století. Možná se tady nějakým způsobem začíná objevovat tematika moderní literatury 20. století – ve stejné době jako Auředníček se v Terstu usídluje i James Joyce, a stejně tak zde žije Ettore Schmitz, známý pod jménem Italo Svevo… Baví mě představa, že se na nějaké dobové party klidně mohli tito pánové potkat.

Autor je literární historik a editor.