Léto trávím v krajině, která nebere dech, a přece mě neustále nutí o sobě přemýšlet. Je to svěže zelený ostrov uprostřed sežehlých vinic a polí. Má sto kilometrů na délku a pětapadesát na šířku. Nicméně já se pohybuju převážně v jeho prostředku po hustém spletenci prázdných asfaltek, prašných cest a pěšinek v rádiu patnácti dvaceti kilometrů od vesnice. Povrch té krajiny je mírně zvrásněný. Na kopcích, z nichž nejvyšší dosahuje šesti set metrů nad mořem, se prostírají husté smíšené lesy, sem tam nějaké pole a hlavně pastviny. Právě ty tvoří ráz krajiny – rozkrájené na spoustu nevelkých, pravidelných dílů. A krajina proto tak trochu připomíná severní Anglii – jen místo kamenných zídek mezi jednotlivými pastvinami rostou živé ploty z lísek, ostružiní a kapradin. Chrání dobytek uvnitř – zde nikoli ovce, ale bílé charolaiské krávy –, brání však také ve výhledu.

Kapradiny mnohde přesahují i dva metry, jejich rozložité listy na tenkých stoncích se naklánějí z obou stran nad cestou mezi pastvinami a uzavírají ji do tmavého tunelu. Ráda využívám jeho stínu, protože srpnová vedra propukají i v tomto kraji, známém jinak svým drsným klimatem. A když procházím tím tunelem, přemýšlím o tom, že snad ještě nikdy jsem neviděla krajinu, která by byla tak skvěle průchodná – vedou v ní stovky cest a cestiček, za měsíc téměř po žádné nemusím jít dvakrát –, a přitom tak naprosto neprůhledná. Není divu, že za války, za druhé světové, tu působila odbojová organizace, jak napovídají pomníky, které neustále míjím.

První dva týdny se v té krajině bez mapy na telefonu, který určuje mou přesnou polohu, nedokážu zorientovat. Chodím desítky kilometrů mezi živými ploty, cestou si trhám ostružiny a bavím se tím, jak to po mně opakuje můj pes, jak opatrně, aby se neporanil, čumákem mezi trním vybírá zralé plody. Kdykoli to jde, stoupám si na špičky, natahuju krk a snažím se z cesty vyhlédnout do kraje. Pátrám po čemkoli, co by mi napovědělo, kde konkrétně se nacházím, po kostelu, po protáhlém jezeru daleko pod kopcem, ale vidím jen lesy a další a další pastviny. Živý plot kolem nich je přerušen vždy jen v jediném rohu u cesty. Právě z toho místa se nejčastěji otevírá výhled, ne­-li do kraje, pak alespoň na ono ohraničené prostranství. Když uvnitř není dobytek, pes mě do něj zaručeně vtáhne – i jeho láká ten rozlehlý prostor. Napjatě ho chvíli sleduje, větří a bystří uši, a pak po něm zběsile rejdí. Sedím v trávě, čekám, až se vyběhá, a cítím se v tom otevřeném uzavřeném prostoru uprostřed divočiny v bezpečí – jako už dávno ne.

V těch dnech se konečně začítám do knihy, kterou už přes rok odkládám – ani ne tak pro nedostatek času, jako pro pocit, že se mě její téma zas tak moc netýká. Vypráví totiž o zahradě, o jedné konkrétní, pečlivě konstruo­vané, přesněji rekonstruované zahradě ve východní Anglii. Jenže mně zahrady, ty umělé, uzavřené prostory s věčně kvetoucími záhony, zastřiženými různobarevnými keři, okrasnými ovocnými stromy, dlážděnými chodníčky, vodními nádržemi a tím spíš sádrovými soškami na štíhlých podstavcích, byly vždycky cizí. Neposkytovaly útočiště, budily obavu, že něco rozbiju, na něco šlápnu. Moje zahrada, kdybych někdy nějakou měla, by se daleko spíš podobala oněm pastvinám vyděleným z divočiny bujným živým plotem, který nevyznačuje hranici, ale pozvolný přechod. Byl by to rozlehlý prostor s trávou spásanou dvěma osly. Rostlo by na něm nanejvýš několik jabloní, jedna určitě letní, a květiny by byly jenom luční.

A přece v té knize o zahradě nacházím mnohé, co rezonuje se mnou, ale i s krajinou, v níž po ní sahám, v níž divoká příroda těsně sousedí se zkrocenou a leckde se prostupují. Tou dlouho odkládanou knihou je poslední próza Olivie Laing The Garden Against Time. A zahrada v ní – ta, kterou autorka dává do pořádku v zastaveném čase covidové pandemie –, je samozřejmě pouhou záminkou pro širší vyprávění – o zahradách jako vytoužených rájích, ale i sítích nebezpečných mocenských vztahů. V paměti mi z ní nejvíc utkvívá předposlední, výrazně vizuální kapitola o vybombardovaném Londýně, o tom, jak se ruin v něm postupně zmocňovala divoká příroda, jak nečekaně rozkvétaly. Obecně, čím blíž závěru knihy, tím víc se ohraničený prostor zahrady – i té konkrétní, soukromé, autorčiny – otevírá vnějšímu, divokému a vpouští ho do sebe. Mně taková zahrada připadá čím dál podobnější krajině, ve které se stále ještě procházím. Kapradí mezitím zezlátlo a dlouhé šlahouny lísek a ostružiní majitelé pastvin ořezali. Průchozí krajinu tím naráz také zprůhlednili. A není pochyb o tom, že je to jedna velká otevřená zahrada – společná, taková, jako by byla ta moje.

Autorka je rusistka.