„Krávy jely na dovolenou na Ostrov svobody / pašík strávil léto na ostrově prázdnoty,“ napsal jsem v roce 2017 v textu, který reflektoval úděl mého alter ega, hospodářského prasete, tedy chytrého tvora s pochmurnou budoucností. Brzy nato – po krátkém pobytu v Řecku, během nějž jsem kromě Athén navštívil i ostrůvky Aegina a Agistri – jsem si uvědomil, že mě ostrovy přitahují. Jako by na menších pevninských útvarech obklopených ze všech stran vodou neplatila stejná pravidla jako na kontinentu. A tenhle pocit samozřejmě může vést k nejrůznějším excesům.

Už několik let se každé léto či zkraje podzimu vydávám na ostrov, který je z Prahy nejdostupnější, na Rujánu. Láká mě tím, že tu vedle turistických letovisek – mnohdy přímo v jejich sousedství – existují místa, na nichž si můžete snadno připadat jako v mytologické divočině. Jakmile se setmí, přestane tudy proudit spořádané výletnictvo a otevírá se prostor pro divoké pohanské rituá­ly. Pokud chcete navázat kontakt se starými Slovany, musíte vyrazit na nejsevernější bod Rujány, na mys Arkona – právě zde totiž sídlili Ránové, slovanský kmen uctívající boha Svantovíta.

Největší německý ostrov je ideální destinace i pro otevřené hlavy dychtící po mezidruhové komunikaci. Před svou poslední cestou na Rujánu jsem si přál konečně potkat tuleně kuželozubého, ale opět se mi to nepoštěstilo, minimálně ne v té vrstvě skutečnosti, jíž říkáme objektivní realita. Musel jsem se zastavit u sochy mocného Svantovíta a poprosit ho, aby mi seslal magickou substanci. Po jejím požití jsem mohl v noci sledovat stovky tuleňů, jak se plazí z moře a páří se na pláži, kterou jsem do té doby obýval jen já. Dočetl jsem se, že zkušení tulení samci vždy opanují určitý úsek pobřeží a oplodní všechny přítomné samice. A byla to jízda! Když jsem se ráno probudil z nepokojných snů, shledal jsem, že jsem opět sám. Cítil jsem se jako král prázdné pláže a bylo mi dobře.