„Něco se mi hnusí a něco se mi ­nehnusí. Dělám, co se mi nehnusí,“ píše ­Constance Debré v knize Jméno a mně se její texty nehnusí ani trochu. Během četby Jména jsem neměl jedinou chvilku, kdy bych si říkal, že marním čas. A co víc, ta útlá knížka mě natolik uklidňovala, že jsem začal uvažovat, jestli by se nedala využít jako životní manuál. Psaní knih je koneckonců pro autorku „způsob, jak bojovat proti ubohému životu“: „Ve svých knihách se nesvěřuju s tím, jak žiju, ale vysvětluju, co se děje a jak se žít má. (…) Pokládám za důležité, aby to lidem někdo řekl.“

Jaký přístup k životu spisovatelka nabízí? Ve zkratce: čím více věcí nebo vztahů se dokážeme vzdát, tím větší je šance, že to, co zbude, začne dávat smysl. Ona sama opustí práci v advokacii, rodinu i domov a zůstává jí, jak píše v knize Love me tender, pouze psaní, plavání a šukání holek. Specifickým způsobem se oprošťuje i od minulosti: jednu linii Jména sice tvoří vzpomínky na rodiče, ale každá fyzická stopa (nejčastěji fotografie) nalezená v otcově pozůstalosti neúprosně končí v koši.

Oprošťování mi dělá dobře, horší je to s oproštěností. Vypravěčka se čas od času uchýlí k enumeraci svých nepočetných životních aktivit, což je v pořádku, ale po několikátém zopakování mi touto svou potřebou začíná připomínat vyléčenou narkomanku, která k tomu, aby znovu nespadla do fetu, potřebuje pravidelný režim a vysokou míru sebedisciplinace. Já si naopak připadám jako někdo, kdo sice fetuje, ale má to pod kontrolou – to znamená, že to občas pod kontrolou nemám, ale zatím jsem to vždycky nějak zvládl. Tu a tam zkrátka dělám i to, co mi zjevně nesvědčí. Třeba udržuju milostný vztah s člověkem, jehož povaha se s tou mojí nesnese. Dělám to proto, abych věci, které mi opravdu vyhovují, nebral jako samozřejmost nebo abych si jich vůbec dokázal všimnout?

Pro Constance Debré mám jen obdiv a vzpomenu si na ni pokaždé, když piju malé množství kávy z neúměrně velkého šálku a cítím u toho nejasné uspokojení. Pokud však jde o mě, i to, co se mi hnusí, se mi občas nehnusí. Dá se ale věřit feťákovi?