Jako první premiéru sezóny uvedla oceňovaná pražská scéna novou hru Ondřeje Novotného. Autor převážně epickou formou vypráví o generačních konfliktech od pozdního socialismu do současnosti. Sleduje především zlomové historické momenty (sametovou revoluci, protesty proti MMF a proticovidové demonstrace), a to pokaždé z perspektivy jednoho z členů rodiny. Nevytváří ucelený příběh ani psychologicky propracované postavy, místo toho pomocí úsečných pojmenování skutečnost jen načrtává a vzpomínky mísí v jediný proud. Hra balancující na pomezí reality a snu svým horečnatým jazykem, ale i některými motivy – například éterickou postavou Vrány – připomíná Sestru, paradigmatickou postmoderní prózu Jáchyma Topola. Inscenace v režii Ondřeje Štefaňáka tuto vykloubenost ještě prohlubuje: výrazně expresivními kostýmy, papundeklovou scénografií i prací se zvukovými ruchy. Herecký ansámbl reaguje přepjatou, až pitvořivou mimikou, která podtrhuje groteskní charakter celku. Během představení jsem si kladl otázku, co se za všemi těmi básnickými prostředky vlastně skrývá. Tvůrci nepřinášejí ucelenou společenskou analýzu; naopak často sahají po okatých a klišovitých paměťových figurách. Snad je hlavním tématem snaha zachytit opojný pocit kolektivního vytržení, který provází masové demonstrace a pochody městem – ale kdo ví… Co si návštěvníci z premiéry odnesli, by mě upřímně zajímalo. Snad jim, podobně jako postavám otce a syna Zbyňka, nezbyl jen hněv.

Ondřej Novotný: Demonstranti. Divadlo X10, Praha, psáno z premiéry 24. 10. 2025