„Víš to?“ řekl mi kamarád. „V Praze bydlí poslední situacionista.“ Měl na mysli Gianfranca Sanguinettiho, který se spolu s Guyem Debordem v roce 1972, po velké krizi v Situacionistické internacionále, rozhodl organizaci rozpustit. Ve skutečnosti sice po rozpuštění Internacionály zůstalo situacionisty více jejích členů, ale Sanguinetti byl patrně poslední, kdo úzce spolupracoval s Debordem; byl také mezi posledními, kteří dál aktivně rozvíjeli situacionistickou praxi.

Nebyl však jen „posledním situacionistou“, pokud to má znamenat primárně uměleckou nebo intelektuální angažovanost. Sanguinet­ti se přímo zúčastnil revolučních událostí šedesátých a sedmdesátých let a v Itálii, kde politické napětí trvalo déle a levicová vzpoura byla potlačena státní a polovojenskou represí tvrději než například ve Francii nebo v západním Německu, se stal legendou mezi podvratnými živly a trnem v oku neofašistů. Svými publikacemi a činy – včetně jedné geniální mystifikace, možná posledního velkého situacionistického aktu – Sanguinetti odhalil odhodlání velkých ekonomických hráčů a předních politiků přitakávat násilným taktikám krajní pravice v zájmu záchrany kapitalismu. Kromě toho stihl být i podnikatelem v zanikajícím sovětském bloku, pěstitelem vína a oliv v Toskánsku a sběratelem vzácných knih a erotického umění v Praze. Jeho italskojazyčné heslo na Wikipedii ho charakterizuje slovy „scrittore, enologo e rivoluzionario“ – spisovatel, odborník na víno a revolucionář.

Můj kamarád o něm slyšel od jiného známého, který mi pak vysvětlil, že Sanguinet­ti o sobě nerad dává vědět. Neposkytoval rozhovory, nevystupoval na veřejnosti a nejspíš byl spokojen, že po letech strávených v centru veřejné pozornosti i (jak jsem se později dozvěděl) pod dohledem tajných služeb několika států mohl v Praze žít v relativním ústraní. Proto jsem se zdráhal, když mě kamarád přesvědčoval, že ho musím kontaktovat a zeptat se ho, zda by se přece jen nezúčastnil akce, kterou jsme připravovali. Šlo o uvedení anglického překladu Jarmarku umění (1936) Karla Teigeho, které jsme tehdy, v roce 2022, vydali. Doslechli jsme se, že Sanguinetti dříve inicioval francouzský překlad téže knihy, a zdálo se nám, že ho na uvedení naší publikace nemůžeme nepozvat. Přesto jsem váhal. Copak je vhodné obtěžovat člověka, který chce žít ve stínu a v klidu?

Překonal jsem rozpaky a zatelefonoval jsem. Sdělil mi vlídně, že vystoupit veřejně sice nechce, ale na akci se možná zastaví. A skutečně se zastavil. Nehovořil sice z pódia, ale během debaty se přihlásil o slovo, vstal a řečnil elegantně o komodifikaci a úpadku umění za kapitalismu. Po konci formální diskuse jsme ještě poseděli a slíbili jsme si, že se znovu sejdeme. Pochopil jsem, že ač byl podezřívavý vůči lidem, kteří po něm něco chtěli, k těm, kdo po něm nechtěli nic, byl nesmírně laskavý a velkorysý. Během následujících dvou let jsme se viděli často, ale teď lituji, že našich setkání nebylo mnohem víc.

Dobrodruh od narození

Gianfrancův život připomíná napínavý román, jehož zápletka začala vznikat už před velkou protestní vlnou šedesátých a sedmdesátých let. A vlastně ještě před narozením samotného protagonisty.

Jeho matka Teresa Mattei byla významná komunistka a aktivní účastnice protifašistického odboje; otec Bruno Sanguinetti, jehož Mattei poznala díky partyzánské činnosti, byl dědicem úspěšného průmyslníka a finančně podporoval Italskou komunistickou stranu. Když Mattei po válce otěhotněla – byla tehdy poslankyní ústavodárného shromáždění –, nastaly právní komplikace vzhledem k dřívějšímu Sanguinettiho manželství: v Itálii se totiž nemohli vzít. Proto, a patrně také s cílem vyhnout se pohrdání, jemuž by v tenkrát ještě dost konzervativní Itálii čelilo mimomanželské dítě, uprchli do Maďarska. Po svatbě ovšem z Budapešti odešli – můžeme jen spekulovat, zda v tom hrál roli jejich nesouhlas s taktikami maďarských komunistů, kteří tehdy zintenzivňovali své nedemokratické machinace a přiblížili se k definitivnímu převzetí moci. Ve švýcarském maloměstě Pully u Lausanne se jim pak 16. července 1948 narodil syn Gianfranco.

Dva roky poté, už opět v Itálii, Bruno Sanguinetti za nejasných okolností zemřel – podle některých byl zabit, ať už z politických důvodů, nebo kvůli penězům. Když bylo Gianfrancovi sedm, tedy v roce 1955, byla jeho matka vyloučena z Italské komunistické strany pro nesouhlas se stalinskou linií Palmira Togliattiho a ve svém následném angažmá se soustředila mimo jiné na ochranu práv dětí.

Dospívající Gianfranco se poprvé potýkal s policií o deset let později, kdy byl krátce zatčen kvůli rozvinutí vlajky poražené Španělské republiky před vystoupením frankistického ministra Manuela Fragy u Královského paláce v Miláně. Vážnější střety zažil v následujících letech, kdy opakovaně obviňoval státní aparát z provokatérského násilí. Po teroristickém útoku na milánské Piazza Fontana v prosinci 1969, při němž zemřelo sedmnáct lidí a ze kterého byli obviněni anarchisté (jeden z nich zemřel ve vazbě a jeho osud inspiroval hru Daria Fo Náhodná smrt anarchisty, uvedenou o rok později), Sanguinetti s nově založenou italskou sekcí Situacionistické internacionály šířil manifest Hoří Reichstag?. Tvrdilo se v něm, že za útokem pravděpodobně nestáli anarchisté, ale stát. Brzy poté byl Sanguinetti předvolán před milánský soud, a tak se rozhodl raději odejít do Paříže. V červenci 1971, po návratu z Portugalska, kam do konzervativní diktatury Estado novo pašoval strojopis Debordovy Společnosti spektáklu (1967, česky 2007), byl z Francie vyhoštěn.

Jako mnohé děti italských komunistů měl i Gianfranco Sanguinetti ambivalentní vztah k postojům svých rodičů. Italská komunistická strana se navzdory silnému antikomunismu italských elit stala v poválečné době etablovanou silou téhož parlamentního systému, proti kterému se mladí lidé během šedesátých a sedmdesátých let bouřili. Podle vyprávění jeho mladšího bratra Gianfranco před svými jednadvacátými narozeninami oslovil matku s prosbou: chtěl od ní symbolický dar, něco z její minulosti, co by stvrdilo jeho vstup do dospělosti. Nechtěl ale žádný znak jejího působení v politických strukturách, které po válce ustanovily nový systém. „Matko“, řekl jí, „dej mi zbraň, kterou jsi zabíjela fašisty.“ Bohužel – nebo naštěstí – mu nevyhověla.

Jak (ne)zachránit kapitalismus

Přes své odhodlání k odvážným činům radikálního odporu Sanguinetti v době, kdy se četní levicoví aktivisté rozhodli, že na státní represi a státem podporované násilí pravicových skupin je potřeba reagovat násilím, odmítal terorismus. Své stanovisko, ke kterému dospěl během let přímých zkušeností s represivními státními orgány, shrnul nejvýrazněji v textu Del terrorismo dello stato (O státním terorismu, 1979), v němž argumentoval, že terorismus jako taktika odporu hraje státu do karet. I hrdinské a údajně spravedlivé násilí levice proti krajní pravici vytváří pouze spektakulární obraz lidové moci; romantické akty izolovaných jedinců nakonec vedou k posílení represivní moci státu. Právě proto, jak Sanguinetti dobře viděl během desetiletí od roku 1968, ostatně stát často toleruje nebo přímo podporuje teroristické činy a vydává je pak za akty levičáků.

Tento principiální postoj proti násilnému avanturismu však Sanguinettiho nezachránil. V březnu 1975 se policie rozhodla zasáhnout proti němu ještě důsledněji než dříve. Zastavila ho s jeho tehdejší přítelkyní Katherine Scott v autě, do něhož podstrčila kulometné náboje, a byli obviněni z terorismu. Italské úřady se Sanguinettiho bály a věděly, že něco chystá (Gianfranco si domyslel, že odposlouchávali telefon jeho právníka), policie nicméně netušila, že v autě vezl něco mnohem nebezpečnějšího než zbraně. Měl s sebou rukopis knihy, kterou právě vezl do tiskárny a která o pár měsíců později otřásla italskou společností: Rapporto veridico sulle ultime possibilità di salvare il capitalismo in Italia (Pravdivá zpráva o poslední šanci zachránit kapitalismus v Itálii, 1975).

V policejním autě mířícím na stanici (tak nám to alespoň jednoho večera na terase svého bytu na Letné Gianfranco vyprávěl) vyndal rukopis z kapsy kabátu a nenápadně ho předal Katherine, která ho uschovala do pouzdra houslí, jež měla s sebou. V ženské věznici rukopis buď nenašli, nebo nepochopili, o co šlo. Po opakovaných prohlídkách Sanguinet­tiho domu, během nichž policie žádný arzenál pro revoluční válku neobjevila, oba vězně nakonec propustili. Sanguinetti si uvědomil, že musí jednat opatrně. Když knihu v tajnosti dokončil, našel nakladatele, který netušil, kdo je autor knihy a čeho chce jejím vydáním dosáhnout. Když už byl text v rukou nakladatele, Sanguinetti z Milána uprchl (pokud si to tedy správně pamatuji – jeho dobrodružná vyprávění se mi trochu pletou v hlavě a zatím jsem nemohl tento příběh ověřit).

Díky náklonnosti rodinného lékaře, mezi jehož bohaté klienty patřili i vysoce postavení mafiáni, našel útočiště v kalábrijském městečku Crotone (kdysi to bylo „Pythagorovo město“, dodával rád Gianfranco), kde byl pod ochranou místního vůdce organizovaného zločinu. Ten se z úcty k lékaři nikdy neptal, koho ochraňuje a proč se tu před státními službami schovává. Já si, třeba mylně, představuji, že pocítil onu prapůvodní solidaritu, která spojuje všechny psance této země, bez ohledu na jejich politické vize a osobní zájmy.

Demaskovaná velkoburžoazie

Mezitím vyšla Sanguinettiho podvratná Pravdivá zpráva. Nešlo o žádný revoluční traktát ani o investigativní žurnalismus odhalující zatajená fakta, která by usvědčovala státní představitele z podpory terorismu. Naopak, po diskusi s Guyem Debordem, který Zprávu později přeložil do francouzštiny, Sanguinetti pod jménem „Censor“ publikoval explicitně reakční text, jehož údajný autor projevil na jedné straně pohrdání buržoazní demokracií, již považoval pouze za mechanismus udržení moci elit, a na straně druhé proklamoval užitečnost terorismu, jímž je možné vyvolávat strach mezi obyvatelstvem, a obhájit tak jeho ještě přísnější kontrolu pod rouškou iluzorní demokracie. Sanguinetti vzal roli vytříbeného velkoburžoy Censora vážně. V barokních větách plných francouzských výrazů a latinských úsloví citoval Danteho a Petrarku, interpretoval Machiavelliho, Clausewitze či Carlyla a řešil každý politický problém současnosti hlubokým exkursem do dějin. Sanguinetti dal navíc knihu vytisknout v elegantní typografické úpravě na nejkvalitnějším papíře a rozeslal 520 číslovaných výtisků nejmocnějším finančníkům a průmyslníkům, nejvlivnějším diplomatům a novinářům a nejvyšším představitelům vlády.

Mystifikace byla přesvědčivá, protože Sanguinetti byl kultivovaný právě tak, jak po tom italská velkoburžoazie toužila. Jak Sanguinetti později poznamenal: „Přestože tato třída ještě existuje (…) už nedisponuje silou potřebnou k tomu, aby produkovala buržoy takové jasnozřivosti a cynismu.“ Buržoazie nebyla schopná otevřeně říct, co si o světě myslela, a vyjádřit se způsobem, kterým by sama sebe přesvědčila. Když to však udělal „Censor“, čtenáři mu přikývli.

Během několika měsíců tak velcí muži Itálie s vážnou tváří diskutovali o Censorových tezích, přijali jeho údajně železnou logiku a přeli se o to, kdo jeho geniální autor může být. Teprve v následujícím roce Sanguinetti odhalil svůj podvrh v textu Prove dell’inesistenza di Censor enunciate dal suo autore (Důkazy neexistence Censora uvedené jeho autorem). Sanguinetti už ani nemusel dokazovat, že státní služby podporují terorismus; italské elity to svým souhlasem s Censorovými argumenty samy veřejně přiznaly. Teprve o mnoho let později vyšly na světlo důkazy, že útok na Piaz­za Fontana byl opravdu dílem krajně pravicových teroristů s podporou italského státu a pravděpodobně i s tichým souhlasem CIA.

Jako Casanova

Gianfranco Sanguinetti se střídavě zúčastňoval velkých politických bojů italských sedmdesátých let a skrýval se před očima rostoucího počtu potenciálních nepřátel. V roce 1974, tedy ještě před aférou Pravdivé zprávy, se poprvé stáhl na statek na toskánském venkově, kde začal pěstovat olivy a víno. Opakovaně se tam vracel nejen v době, kdy ještě pobýval v Itálii, ale i později, když cestoval po Sovětském svazu a nakonec se počátkem devadesátých let usadil v Praze.

Neoblíbil si sice na české kultuře všechno – česká kuchyně na něj nejlepší dojem nedělala –, ale vysoce cenil subverzivní a bezbožnou stránku české kultury, mezi jejíž představitele patří Jaroslav Hašek nebo Karel Teige, a zabydlel se v pražských antikvariátech, které v devadesátých letech musely být pro milovníka starých tiskovin rájem. Kromě toho mělo Česko velkou výhodu v tom, že stálo relativně stranou pozornosti italských tajných služeb.

Dá se však také říct, že se Sanguinetti v Česku časem nudil. Žil zde v poměrně malém okruhu přátel, obklopen svou obrovskou knihovnou plnou vzácných titulů. Své dny trávil čtením, případně příležitostným psaním, když ho svět hodně naštval, a organizací osobního archivu. Tak trochu se podobal Giacomu Casanovovi, který po svých dobrodružstvích skončil v klidném ústraní severočeského zámku Duchcov.

Sám Sanguinetti tuto podobnost zmiňoval – sice s humorem, ale ne bez důvodu. Těžko bychom našli v dnešní době někoho, kdo by měl tak blízko Casanovově erudici, charismatu, jazykovému umění, vypravěčskému talentu i životu plnému nečekaných zvratů, nemluvě o Sanguinettiho casanovovské zálibě v erotismu. Návrh jeho přátel, že by mohl využít svá nudná česká léta podobně jako Casanova, který před smrtí stačil napsat slavnou Historii mého života (1822, česky 1968), Gianfranco nicméně odmítl. Možnost knihy rozhovorů definitivně vyloučil. Nikdy ovšem nebylo jasné, zda si přál, aby na něj všichni zapomněli, nebo aby se stal prorokem až po smrti. Své vypravěčské síly soustřeďoval do ústně podávaných příběhů při soukromých setkáních, kde nad vínem a čokoládou zpaměti citoval Leopardiho a Dantovy verše, anebo s nenapodobitelným půvabem nadával na podlost a zkaženost světa.

Zákon svobody

Gianfranco svůj rafinovaný vkus nestavěl na odiv; bylo vidět, že mu záleželo na tom, aby se všichni kolem něho cítili dobře. Mluvil s něhou o všem, po čem se mu stýskalo z italské kultury, ať šlo o Michelangelova díla, či o rodinné vinice a olivovníky. Je­-li pravda (jak se domnívám), že opravdový patriot je ten, který se nad svou zemí dovede pořádně rozhořčit, pak byl Gianfranco skutečným světoobčanem, protože se rozhořčoval nade všemi zeměmi, a zároveň je všechny a miloval. Když jsem mu jednou psal z pobytu v Budapešti, citoval mi v odpovědi starou anarchistickou Píseň vyhnanství (Stornelli d’esilio):

Naší vlastí je celý svět

Naším zákonem je svoboda

V červenci tohoto roku jsem se dozvěděl, že Gianfranca srazilo auto, nejhorší vynález lidských dějin. Naposled jsem ho uviděl na klinice, kde se pomalu, ale úspěšně zotavoval. Krátce nato však onemocněl a v oslabeném stavu nemoci podlehl.

Zažil toho více, než se vejde do stovek běžných životů, zvláště v naší celkem nudné době v této klidné zemi. Je však dost možné, že nás brzy zastihne nová doba plná nejistoty, zralá na hrdinské činy. Doufám, že najdeme odvahu reagovat tak jako Gianfranco Sanguinet­ti – rafinovaným vtipem a radikálními kulturními činy, které dokážou zranit mocné hlouběji než zbraně.

Autor je filosof a antropolog.