Chtěl jsem nasadit všechny páky, abych se konečně osvobodil a uskutečnil to, co jsem si léta plánoval, abych se rozjel až k samotné hranici svého vlastního života, a tak jej ospravedl­nil, dosáhnout své svobody a přitom zůstat sám v životě, který se vleče, a to dokonce i ve 22.57, to není nic jiného než peklo, kdy člověk ztrácí sám sebe, promýšlet všechny své obrazy, které ani nejde ve své hlavě poskládat a které se dál tříští, nikdy nedokončit větu a neříct, co je třeba, nikdy nedosáhnout počátku, protože jej psaní odsouvá stále dál a dál, až k dalším počátkům, které musí být dosaženy, žiju to, co nikdo nemyslí, co povstává z prázdnoty, psát na zdi ulic, kolem kterých procházíš, to je jako psát román, který nikde nekončí, nejhorší je začít, a už to nikdy neskončíš, uštveš se, jako když se ženeš za cizí ženskou v metru, ulice města jsou jako věty románu, slova se větví do ulic a vytvářejí organismus, spleť snů a pochcaných zdí, nejraději bych se na všechno vysral, ale nemůžu, co všechno si jde na ulicích přečíst, odpad jako jediný možný způsob psaní, pomalý tok odpadu, plastů, výkalů, slov a špíny a kolem…