A pak zmizel.

Začnu tady.

Spadl do propasti, kam jsem nedosáhla, a mně zbývalo jenom házet do prázdna pruty se vzkazy. Mrkal na mě z útočiště svého ticha zeleným okem online – a mlčel. Jak jsem měla rozluštit tuhle morseovku, kde jedinými symboly byly vzdálenosti mezi nenapsanými slovy?

Moje první zpráva, s níž jsem se snažila prozkoumat prázdnotu jako bílou holí (i když se mi tehdy zdálo, že šlapu po pevné zemi a chodidly cítím něco teplého), byla upřímná, živá a dětská. Dlouho jsem ji převalovala na jazyku, hnětla ji v dlaních jako plastelínu, aby byla teplá a měkká, aby slova nenarážela na rohy čárek a mezer, aby mně samotné moje opravdovost nepřipadala tak děsivě nahá. Sebrala jsem slova do hrsti a vysypala je před něj.

„Ahoj! Jak se máš? Už jste se vrátili do Česka? Nechcete vyrazit někam spolu? U mě nic nového, jen jsem ti chtěla napsat, že se mi po tobě a po K. stýská a že se těším, až se zase uvidíme.“

A pár dalších zbytečných slov.

Neodpověděl. Ani na tuto zprávu, ani na ně­­kolik dalších mých Děje se něco? Mám strach, odeslaných o pár týdnů později. Dva letní měsíce se postupně proměňovaly…