„Vaše tělo není úplně to, co si myslíte, že je,“ vítá nás strojový hlas v období plastosféry (anglicky plastisphere). Kolem se zhmotňuje barevný svět pulsujících a organických forem, které nás, jak plujeme prostorem, obklopují. Vše je lehce růžové, žluté a fialové, naše tělo je nehmotné; jediné, co z něj vidíme, jsou dlouhá chapadla, která zachytávají (a tím vdechují) ve vzduchu poletující mikroorganismy. Nacházíme se v nekonečném světě sdíleném s dalšími plastickými mutacemi, jsme novým druhem: plastosapiens, neboli člověkem plastovým.

Ve skutečnosti své tělo stále máme, je ale potlačeno vjemy, kterými na nás působí vizuál­­ní prostředí odehrávající se ve VR projekci na výstavě Mimolidské perspektivy, která se koná v rámci Festivalu ART*VR v pražském DOXu. Okolní svět je utlumen sluchátky a tělo ošáleno, občas pocítíme mírnou závrať. Kromě člověka plastového si na výstavě můžeme také vyzkoušet, jaké to je, stát se na chvíli kusem vápence, stromem, květinou nebo kolektivním lidským tělem.

Zažíváme tak zkušenost, která je velmi dobře známá hráčstvu počítačových her. Jsme odosobněni od sebe samých a stáváme se na chvíli někým nebo něčím jiným. Tento stav ve svých knihách a textech popisuje publicista Ondřej Trhoň, jenž se…