Po Babičce (2024) Pavla Novotného a Babičce© (2023, česky 2025) Ivany Gibové (viz text na straně 5) jsem babiček pořád neměl dost, a tak jsem sáhl i po Zlé babičce Ditty Kůtové. Je to kniha, která se oproti předchozím nejspíš nedočká literárních ocenění, zato se už stihla dočkat několikanásobného počtu hodnocení na Databázi knih a recenzí ve stylu „tuhle knížku jsem doslova zhltla“. Autorka v románovém debutu rekonstruuje příběh jedné z prababiček svého manžela, o níž v rodinné paměti zůstalo hlavně to, že byla „zlá“. Čím si to vysloužila? Postupně se ukazuje, že Marie z jihočeské vsi Ločenice, která se narodila kolem roku 1870 do rodiny vraha, vychovávána byla macechou, ne zrovna šťastně se vdala, celý život dřela a pořád musela ustupovat mužům, měla dost důvodů k zahořknutí. Sledují se tu výhradně rodinné vztahy, dějiny do vesnice proniknou, jen když muži rukují do války nebo krajem projíždí Masaryk – což nemusí být horší než se pokoušet o další vyprávění na pozadí velké historie. Text ale po čtenáři nechce nic víc, než aby se mu nepletly splývající vedlejší postavy z příbuzenstva a aby trochu soucítil s hrdinkou. Kdyby mu náhodou něco unikalo, hned se to dopoví: „Koukám, že jste s tou svatbou spěchat museli,“ řekne třeba Marie své snaše, a každému je jasné proč – ale stejně se musí dodat, že „Kristina si stydlivě pohladila zakulacující se bříško“. A přesto jsem po pár kapitolách věděl, že příběh ženy, které poměry nedovolily mít vlastní hospodářství a podívat se dál než do Budějovic, zhltnu i já.

Ditta Kůtová: Zlá babička. Vyšehrad 2025, 256 s.