Narcisa vždycky říkala, že se máme víc bát živých než mrtvých, jenže my jsme jí nevěřily, protože ve všech hororových filmech nám naháněli strach mrtví, revenenati, posedlí. Mercedes děsili démoni a mě zase upíři. Mluvily jsme o tom pořád. O bytostech posedlých satanem, o mužích s tesáky, kteří se sytí dívčí krví. Táta s mámou nám kupovali panenky a pohádkové knihy a my jsme si s panenkami přehrávaly Vymítače ďábla a představovaly jsme si, že krásný princ je ve skutečnosti upír, který Sněhurku probudí, aby z ní udělal nemrtvou. Přes den šlo všechno hladce, to jsme se nebály, ale večer jsme prosily Narcisu, aby šla nahoru a zůstala tam s námi. Tátovi se nelíbilo, když Narcisa – říkal jí služba – spala v našem pokoji, ale nebylo zbytí: říkaly jsme mu, že když nepřijde, půjdeme dolů my a budeme spát v pokojíku služby. Což byla jedna z věcí, která děsila ji. Víc než démoni a upíři. A tak Narcisa, které bylo asi čtrnáct, předstírala vzdor, že prý s námi spát nechce, a říkala tu svou větu, že se máme víc bát živých než mrtvých. Podle nás to byla hloupost, vždyť jak by se někdo mohl bát víc třeba Narcisy než Regan,…