Vlak uhání širokou rovnou krajinou podél hranic, a přece se zdá, že pluje pomalu. Pokud sedíte u okna, můžete si stavby v dálce prohlížet desítky vteřin, natočí se jen nepatrně. Stejně nepatrně se naklánějí sklizená pole. Borovicové háje připomínají opotřebovaná dioramata vyfocená teleobjektivem. Cokoli se v nich stane, je dílem představivosti, kterou zažehl neostrý, neprokreslený obraz. Ale není čas si něco představovat, okna propouštějí další a další vjemy. Zdi nádraží se na půl vteřiny mihnou přímo za oknem, za ještě kratší dobu vydají a zase pohltí postavu výpravčího. Ale možná to byl stín nachýleného sloupu trakčního vedení nebo vlhká skvrna na fasádě. Možná je to jedno, dojem zůstává stejný: nervózní radost z trvání cesty, která neskončila a ještě nějaký čas neskončí. Jakási tichá bujarost nad tím, že jsem vlakem unášen pryč. Někam tam, kde ještě nejsem. A v této úlevě, někde na okraji zorného pole, tetelí se málo zřetelná, přesto přítomná, nepopiratelná a obávaná bezútěšnost, která přes veškeré pokusy vytlačit ji z mysli stále hrozí přelít se do plného vědomí. Do každé skvrny za oknem, do každé nedostatečné ilustrace krajiny.

O den později, v mezičase před vyhlášením vítězky literární ceny, stoupáme dubovým lesem téměř…