Ondřej Štindl vydal román Jednou to tu bude tvoje, který se tváří jako generační výpověď, mimo jiné o dezorientaci současných mladých lidí. Kompozičně je próza postavena na dvojici protikladů: proti světu čtyřiadvacetiletého vypravěče, ponořeného do bezúčelného scrollování a povrchních vztahů, stojí svět jeho otce, příslušníka generace X, který se snaží udržet si pomalu se drolící analogové jistoty. Téma, které dnes rezonuje v diskusích na sociálních sítích i v běžných rozhovorech, by skutečně mohlo být nosné. Jenže nastíněný kontrast selhává právě tam, kde by mohl fungovat nejlépe: na úrovni postav, jejichž chování budí dojem, že autor jen s obtížemi odhaduje, jak asi žije někdo pod třicet.

Stalking s noblesou

Štindlův román není jen meditací nad osamělostí, ale také rodinnou kronikou, neboť prostřednictvím dopisů a introspektivních monologů odhaluje vztah mezi Lukym a jeho otcem. Zcela dle očekávání začíná Luky po smrti matky přemítat o svých kořenech a touží se dotknout něčeho skutečného. Otec s ním komunikuje nepřímo, skrze neodeslané dopisy, jako by se snažil zbavit rodinného břemene, takže se zdá, že se především vypisuje z osobních selhání a frustrací.

Téma střetu otců a dětí není žádná novinka. Už Turgeněv ve svém románu Otcové a děti (1862, česky 1884) zkoumal generační rozdíly na pozadí tehdejších ideologických a filosofických konceptů. Štindl tento motiv aktualizuje pro dnešní dobu: místo nihilismu a aristokratických konvencí se tak setkáváme s digitálním světem, ztrátou orientace a novými formami odcizení, přičemž postavy často vyvolávají představu, jako by online prostředí formovalo i jejich identitu a vztahové vzorce. Současně Jednou tu to bude tvoje zapadá do širší tradice české literatury s bohatou nabídkou rodinných kronik a častým tematizováním mezigeneračního odcizení a složitých mezilidských vztahů. Ačkoliv téma otců a dětí zůstává aktuální, jeho adaptace do online světa je povrchní – Štindlovy postavy místy spíše ilustrují autorský pohled na současnost a neobstojí jako bytosti s vlastní psychologií.

Hned na začátku vyprávění vstupuje do mladíkova života Lucie, která se ve virtuálním světě objevuje pod přezdívkou Kopretina. Její přítomnost dodává příběhu dimenzi fascinace, posedlosti a mlhavých hranic mezi online chimérou a reálným světem. Luky dívku sleduje přes její profil a naivně věří všemu, co zveřejní – provozuje zkrátka jakýsi „stalking s noblesou“. Když se mu díky fotce podaří lokalizovat, kde Kopretina bydlí, v přesvědčení, že ji musí zachránit, se objeví na prahu jejího bytu. Moment, který měl být romantickým zlomem, nicméně především ilustruje hrdinovu neschopnost orientovat se ve vztazích mimo obrazovku.

Ploché ženy, omlazení starci

Třetí nejdůležitější postavu románu poznáváme výlučně skrze Lukyho perspektivu. Lucie se jeví jako lehce neurotická, pasivní a zcela nepraktická žena, která potřebuje oporu, vedení, a hlavně někoho, kdo jí „připomene“, jak se reálně žije. Ironií je, že se této role zhostí zrovna asociální mladík, jehož nenaplněná touha po kontaktu a nedávná ztráta matky, „slavné komparatistky“, jej činí emocionálně nezralým a jenž nedokáže jasně rozlišovat mezi virtuálním a skutečným světem. Lucie sama je přitom autorkou úspěšných fantasy knih – a už jen schopnost napsat několik set stran soudržného textu a prosadit se na literárním trhu z ní automaticky dělá osobnost výrazně komplexnější, než jak ji vypravěč vykresluje. Ve výsledku tak sledujeme spíše anachronickou literární postavu než ženu 21. století: hrdinka psychologicky ani sociálně nepůsobí přesvědčivě a její interakce s Lukym spíše dokreslují jeho introspektivní monology, než aby vnášely do vztahu dynamiku.

Ženské postavy se u Štindla obecně jeví ploše. Lucie, která má najednou „ko­ho krmit a vytáhnout na procházku“, jako by stála mimo svou dobu; oproti tomu hrdinova zesnulá matka, ač jen letmo zmíněná, z vyprávění vyvstává jako pragmatická, racionálně smýšlející žena, která se rozhodla „předat umělecké geny“ synovi. Ten však ani v ní nevidí mnohovrstevnatou osobnost a redukuje ji na její úlohu v rodinné paměti. Román tak slibuje moderní reflexi generačních rozdílů, ovšem Lucie vypadá jako relikt a i realističtěji pojatá matka je nahlížena velmi selektivně.

Nekonzistentní je ostatně i postava Lukyho. Přes svou naivitu se totiž občas chová jako muž ve středním věku, který má za sebou únavnou kariéru, několik vyhoření a pár existenciálních krizí. Jeho výbuchy agresivity a pomalé, těžkopádné vnitřní tempo by mnohem lépe odpovídaly autorovu druhému románovému alter egu. Vypravěčská linie spojená s postavou otce koneckonců vyznívá přesvědčivěji, byť trochu splývá s tou první. Čtenář tak získá dojem, že autor psal knihu o sobě a teprve dodatečně některým postavám snížil věk, aby příběh působil současněji.

Tichá prázdnota

Štindl se ve své knize dotýká tématu, které v české literatuře dosud nenašlo jasný hlas: digitální samoty. Ne izolace způsobené technologiemi, ale mnohem tiššího a hlubšího pocitu, že svět je někde „venku“, zatímco my existujeme v jakési předsíni reality. V pasážích věnovaných tomuto tématu je kniha nejpřesvědčivější. „A on se stal hercem, který před zraky neviditelných diváků přehrává absurdní kus o životech jich samých, a položil se do toho. Mladík uvězněný na samotce udržuje v chodu perpetuum mobile spotřeby,“ čteme například o Lukyho zaměstnání. Hrdina žije v digitální samotě a zároveň performuje svůj život na sociálních sítích, poháněn potřebou být neustále viděn a hodnocen. Podobně jako Murakamiho hrdinové tráví většinu času v interiéru, obklopen obrazovkami a vlastními odrazy. Tuto izolaci propojuje Štindl s různou generační perspektivou: zatímco otec řeší problémy „analogově“, Luky se ztrácí v prázdných gestech online komunikace. Výsledkem je portrét mladého člověka, jehož osamělost neplyne jen z technologií, ale je zakořeněná také v nárocích společnosti a generačním nepochopení. Tato přesně zachycená tichá prázdnota však často hostí karikatury místo komplexních literárních postav.

Čtenáři, kteří mají rádi Štindlův esejistický či fejetonistický styl, nejspíš ocení jednotlivé momenty, drobné postřehy, popisy melancholických nálad a úzkostí současného života. K vytvoření životného sociálně­-psychologického románu to však nestačí.

Autorka je komparatistka a literární kritička.