Titul Příběh na smrt a na život (Historia na śmierć i życie, 2023) již svým názvem evokuje zdánlivě jasnou polaritu: život pro jedny a smrt pro ty druhé. Život si tedy zaslouží ti, kteří se začlení do systému, a smrt zas ti, které společnost třeba jen kvůli jedné fatální chybě odepsala. Reportáž Woj­ciecha Tochmana však tuto jednoduchou dichotomii rozbíjí a upozorňuje na to, jak těžké je najít prostor pro lidskost tam, kde se očekává hlavně odsouzení.

Kniha se soustředí na osud Moniky Osiń­ské, která byla v roce 1998 jako devatenáctiletá odsouzena na doživotí za podíl na brutální vraždě a roku 2023 ji po sedmadvaceti letech z vězení propustili. Spolu se dvěma známými zabila během loupežného přepadení o několik let starší ženu. Přestože konkrétně ona nezasadila smrtící rány, soud jí uložil nejvyšší možný trest. Tochman se však nezaměřuje pouze na samotný zločin, ale i na mediální humbuk, který jej provázel. Hned v úvodu zároveň přiznává, že téma převzal po polské novinářce Lidii Ostałowské, která se jako první pokusila příběh zaznamenat, ale zemřela dříve, než knihu stihla dokončit. Tochman navazuje tam, kde skončila, pracuje s jejími poznámkami, rozhovory i archivními materiály. Jeho text se sice ubírá jiným směrem, než původně zamýšlela, zároveň však odhaluje nejen složitost samotného případu, ale i etické otázky spojené s vinou, trestem, odpovědností a možností nápravy.

Za cenu brutality

Protože se autor k případu vrací s delším časovým odstupem, kdy již emoce vychladly a zájem bulvárních médií odezněl, otevírá se mu prostor k širším úvahám. Život budoucí kriminálnice zasazuje do Polska devadesátých let, do období společenské transformace po pádu komunismu, kdy vysoká kriminalita, slabé instituce a sílící vliv neformálních struktur, především mafie, formovaly nové nejisté prostředí. Mladí lidé tehdy často vyrůstali na průsečíku sociálního vyloučení, chybějícího rodinného zázemí a omezených životních možností. Právě mafii označuje jako „vřelou náruč“ pro ty, kdo doma nikdy nezažili pocit jistoty či sounáležitosti. Nabízela hierarchii, prestiž a jasně vymezené místo ve světě, byť za cenu brutality a násilí. Mafie tu nepředstavuje morálně obhajitelnou volbu, ale symptom širšího selhání státu: tam, kde právní a sociál­ní systémy izolují, místo aby poskytovaly skutečnou podporu a perspektivu, vzniká prostor pro paralelní struktury, které dokážou nabídnout alespoň iluzi řádu a přijetí. V tomto ohledu nejde jen o jedinečnou polskou zkušenost devadesátých let, ale o společný jmenovatel řady postkomunistických zemí od Ruska až po Českou republiku, kde se dlouhodobě spoléhalo především na represivní řešení a méně na prevenci a integraci, což v různých obdobích napomáhalo vzniku prostředí, ve kterém roli funkčních institucí supluje podsvětí.

Podstata trestu

Tochman si klade sice prastaré, ale stále aktuál­ní a nepříjemné otázky: co je podstatou trestu? Má sloužit především jako odstrašující prostředek a nástroj odplaty, nebo spíše jako příležitost k přehodnocení života? Jakou roli hrají média, která bezprostředně po činu vykreslila Osińskou jako „bestiální vražedkyni“? A nakolik se soudní systém i veřejné mínění nechávají ovlivnit předsudky či touhou po exemplárním potrestání?

Podobné otázky rezonují také v českém kontextu, zejména v debatách o délce a typu trestů u jiných závažných činů. V případě znásilnění se v uplynulých letech opakovaně ukázalo, že značná část odsouzených nedostává nepodmíněný trest, ale podmínku či dohled, přestože zákon umožňuje uložit mnohaleté tresty odnětí svobody. Ve více než polovině případů tak pachatelé k výkonu trestu vůbec nenastupují. Česká realita tím vstupuje do dialogu s Tochmanovými úvahami z poněkud jiné perspektivy: proč se v praxi ukládají relativně mírné tresty u činů, které jsou společensky vnímány jako zvláště závažné? A o čem vypovídá to, komu je společnost ochotna dát šanci na nápravu, a komu už nikoli? Paradox českého trestního systému se vyjeví o to více, když si uvědomíme, že ještě donedávna hrozilo za pěstování konopí nad zákonem stanovený „malý rozsah“ až několik let vězení, a to i v případě, že šlo o pěstování pro vlastní potřebu. Trestní sazby za nenásilné drogové přečiny tak byly často tvrdší než za skutečné násilí. Logika délky trestů ani jejich účel v podobě odplaty, prevence či resocializace nejsou samozřejmé ani jednotně chápané. I v českém prostředí tak zůstává otázka, čeho má trest skutečně dosáhnout, koho má chránit a komu má umožnit návrat do společnosti, otevřená.

Svět pachatele a společnosti

Autor zároveň reflektuje i etické dilema novinářské práce. Převzetí tématu po Ostałowské odhaluje, že vyprávění není jen otázkou faktů, ale i vztahu k těm, o nichž píšeme, a k procesu, který předcházel samotné publikaci. Tochman čtenářům nepředkládá zločin jako izolovanou šokující epizodu, nýbrž jako událost zasazenou do konkrétního sociálního a osobního kontextu. Právě zde se otevírá druhá linie reportáže: role médií při utváření obrazu pachatele a zároveň postavení žen v redakcích, jejichž přístup bývá stereotypně rozlišován na „měkký“, v němž se odráží empatie, solidarita i péče, a „tvrdý“, který obsahuje násilí, trest a doživotní izolaci. Autor podobné dělení odmítá. V přístupu Ostałowské se podle něj naopak zrcadlí jisté feministické rytířství současnosti: ochota k lidskosti i tam, kde instituce a veřejnost dávno vynesly rozsudek, a pochopení pro skutečnost, v níž péče není slabost, ale veskrze analytický a etický nástroj. Empatie a cit nejsou „měkkými“ doplňky, nýbrž nezbytnou součástí porozumění trestu. Skutečné vyprávění vyžaduje citlivé propojení světů pachatele a společnosti, která jej odsuzuje, a umožňuje tak čtenáři nahlédnout, že otázky spravedlnosti, nápravy a lidskosti nelze černobíle zjednodušovat.

Kniha tak přirozeně evokuje otázku, zda se vůbec lze vcítit i do pachatele tak ohavného činu, jakým je vražda. Neobhajuje přitom neobhajitelné, ale ukazuje složitý kontext, který k podobnému jednání vede – od rodinného prostředí přes alternativní systémy typu mafie až po státní a mediální struktury, které rozhodují o tom, kdo je odsouzen, a kdo naopak vyvázne s nízkým nebo žádným trestem.

Příběh na smrt a na život není pouze reportáží o vraždě, nejedná se jen o další true crime příběh. Spíše máme co do činění s esejí o lidskosti, empatii a institucích, které mohou zmíněné humanistické vlastnosti podporovat i ničit. Příběh Moniky Osińské otevírá širší diskusi o selhání státu, který izoluje a trestá, aniž by skutečně podporoval nápravu či rehabilitaci. Zdůrazňuje, že odpovědnost nelze redukovat jen na jednotlivce, spoluvinu nese i prostředí, institucionální rámce a mechanismy, jež formují životy i nevratná individuální rozhodnutí. Reportáž zde není jen dokumentem o brutálním činu, ale kritickým zamyšlením nad limity moci i nad možností změny u těch, které systém považuje za nenapravitelné.

Autorka je komparatistka.