Na labelu Drutěva Records loni vyšla druhá nahrávka pražské skupiny Nadnárodní obrození. Po debutu Festival výmluv se lehce redukovaná sestava obrátila k odkazu tuzemského undergroundu a zřejmě našla svůj přirozený výraz. „Já chci jen hezkej život, kalení, nezdravý jídlo,“ zpívá se v jedné z písní, které tak či onak odkazují k intoxikaci a marasmu každodennosti.
Jsou to dva roky, co se tehdy ještě čtveřice členů Nadnárodního obrození vytasila se svým debutovým albem Festival výmluv. Energická nahrávka se přes svůj nesporný náboj setkala s různorodými reakcemi. Někteří její zvuk redukovali na „rapová slova s punkovými kytarami“, jiní zase skupinu přirovnávali ke spřízněným Divo Institute. Debutu Nadnárodního obrození se každopádně nepodařilo v místních vodách udělat takové vlny jako desce Divo Institute (2023; viz A2 č. 13/2023). Přitom zvukově nejsou obě uskupení příliš vzdálená – mimo jiné i proto, že oba projekty leckdy redukují zpěv na rytmické deklamování (v případě Nadnárodního obrození jde až o rapování) a také shodně zanevřely na živé bicí a nahradily je bicím automatem. Jestli to tak půjde dál, alternativní bubenictvo u nás brzy přijde na buben.
Nebudu nic pěstovat
I když žádný z členů Nadnárodního obrození nebyl na scéně vyloženým nováčkem, ani jejich očividné nasazení na Festivalu výmluv nedokázalo zakrýt nesmělost prvních společných krůčků. Druhé album F. L. Vztek nicméně jasně ukazuje, že po rozpačitém počátku vkročilo Nadnárodní obrození do sebevědomější etapy. Zatímco na předchozí desce působily vokály Martina Zikána spíše jako recitace a tu a tam zanikaly v mixu, na druhé desce jsou svým zřetelným a sarkasticky…Článek je přístupný předplatitelům*kám.