Pozorovat spolu s autorem holuba, jak na zahradě slétá k pítku a pije, přesněji: hledat spolu s autorem nejvýstižnější slova pro holubův let, přistání, pití, odlet a průvodní smyslové vjemy, nebo ještě přesněji: nechat se autorem vtáhnout do jeho zapáleného jazykově­-smyslového vnímání a filigránského konstruování skutečnosti, může být uhrančivě zábavné. Autora oceníme za přesnost, s jakou vyvolal k životu situace, prosté a neobyčejné zároveň, a v blaženém úleku podlehneme bezprostřední názornosti předvedených obrazů a dějů. Ani si nevšimneme, že past vyprávění sklapla, že už se vlastně vypráví, klidně i o tom, jak se vyprávění nedaří nebo nebezpečně štěpí. Rozpaky, dilemata i prostořekost si autor nosí do textu s sebou a horkotěžko je kryje neúnavným úsilím o vyprázdnění zorného pole. Ale i to – stejně jako ostych, něha, lítost a mnoho dalšího – je součástí inscenačního gesta. Vše je zosnováno jako nanejvýš přirozené, jako by autora opravdu poháněly nevinné předpoklady typu „musím vám povědět, jak to bylo“. A přesto může být úmorné účastnit se těchto promyšlených příležitostí pro vyprávění, zvlášť když autorova šikovnost utáhne text ve švech natolik těsně, že nic neodstává, nepřebývá ani neschází.

Nevyslovené naděje

Že jsou pro Petra Borkovce důležitá zvířata, myslí si především jeho napodobitelé. O holuba, vážky nebo…