Režisérka Chloé Zhao vzešla z americké indie scény. Etablovala se dvojicí citlivých filmů Songs My Brothers Taught Me (Písně, které mě učil bratr, 2015) a Jezdec (The Rider, 2017), uvedených na festivalech Sundance a Cannes. První vypráví o životě původních obyvatel Ameriky v dakotské rezervaci, přičemž zaostřuje na mladíka, jenž navzdory zdejší prohibici nelegálně obchoduje s alkoholem, aby s přítelkyní mohl uniknout do Los Angeles. Druhý pak melancholickou optikou zkoumá život kovboje poté, co utrpí vážný úraz a návrat do rodeo­vého sedla je pro něj až příliš nebezpečný.

Obě vyprávění jsou značně epizodická, rozvolněná a pocitová. Odhalují fragmenty teskných životů, které pohání kupředu pouze touha po něčem lepším, zatímco jsou svazovány nevlídnou momentální situací. Zhao v nich pracuje s autenticitou neherců, Jezdec je dokonce autobiografickým příběhem do hlavní role obsazeného skutečného jezdce rodea Bradyho Jandreaua. Observační záběry jsou snímány ve velkých celcích, ve vykreslení vnitřního světa postav hraje zásadní roli krajina. Přírodní lyrika je klíčovým prvkem vyprávění.

Kronika jednoho vztahu

Vše zmíněné pak režisérka zužitkovala v Zemi nomádů (Nomadland, 2020). Třemi oscarovými soškami i benátským Zlatým lvem oceněná explorace cesty sociálně vykořisťované ženy, která se rozhodne pro potulný život, byla dosud jejím nejucelenějším filmem. Jenže oproti předchozím, organičtějším titulům nyní Zhao dospěla k akademické mdlosti. Země nomádů se za odvážný a především tklivý nezávislý film spíše převléká.

Hamnet je – po neohrabaném pokusu naroubovat postupy indie kinematografie do marvelovky Eternals (2021) – návratem ke komornějšímu stylu. Scénář se opírá o stejnojmennou literární předlohu Maggie O’Farrell. Kniha by se s trochou nadsázky dala přirovnat k pomyslné fanfikci ze života Williama Shakespeara a především jeho partnerky Agnes. Ta je v životopisu slavného dramatika plného bílých míst často opomíjena, i kvůli nedostatku relevantních pramenů. Ustálený pohled je ten, že Shakespeare s ní byl nespokojený a utíkal před ní do Londýna. O’Farrell se tento úzus snaží demytizovat, skrze fikci opřenou o hrst strohých faktografických údajů jejich partnerské soužití beletrizuje a prohlubuje, rozhodně však neromantizuje.

Zhao se tohoto přístupu striktně drží. Shakespeare zde není vyobrazen jako nedostižný génius, ani jako trpící umělec prahnoucí po inspiraci. Jméno Shakespeare ve filmu záměrně absentuje. Je to ztracený mladík pocházející z privilegované, leč zadlužené rodiny, který dluhy splácí coby učitel. V jednom z domů, kde vyučuje, potkává Agnes, mladou ženu, jíž se tato rodina ujala po smrti její matky, považované za čarodějnickou divoženku. Hamnet je kronikou jejich vztahu, od milostného poblouznění k výchově dětí, odloučení a fatální ráně v podobě tragické smrti syna po morové nákaze.

Snímek sleduje dění především optikou Agnes. Ústředními motivy jsou rodina a mateřské pouto, ale také manželské porozumění. Willa a Agnes semkne láska k dětem, přesto se postupně odcizují. Jeho láká svět divadla, pro nějž není na vesnici prostor. Ona potřebuje přírodu a okolní lesy. Tragická rána pak dynamiku převrátí. Každý truchlí po svém, jejich cesty se rozcházejí. Ani jeden z nich nedokáže artikulovat vnitřní rozervanost, místo toho se oba uzavírají do sebe.

Umění jako terapie

Dílo v takřka antických konturách klade univerzální otázky: co je láska, jak se proměňuje v čase, jak v životě vůbec pokračovat dál? Je zbavené všech rušivých elementů, vše podmiňuje načrtnutí tohoto rodinného portrétu. Skrze postavu syna Hamneta nabízí takřka puristický obraz nesobeckosti i odvahy obětovat se pro milovaného. Obecně problematizuje vnitřní i vnější smír a ptá se, jak moc jsme vyrovnaní se svým já, jak moc jsme v míru se svými blízkými a s prostředím, v němž žijeme. A jak lze znovunavázat dialog.

Čas v Hamnetovi plyne fragmentárně. Zhao pracuje s více či méně okázalými symboly. Filmem prostupují různorodá předznamenání, silně propojená s Agnes, která má schopnost vidět do budoucnosti. Klíčový je však Willem vyprávěný příběh o tragické lásce Orfea k Eurydice. Když Will přijde o syna a duševně i o manželku, vyrovnává se s tím podobně jako Orfeus skrze umění. Mrtvého syna zvěční tím, že o něm napíše jednu z vůbec nejvlivnějších her v dějinách divadla.

Hra je tu prezentována jako extrémně imerzivní, propojující prožitek. Každému při jejím sledování naskočí jiné osobní konotace. Vybaví se jiné vzpomínky, vzpomene si na jiné blízké. Přesto všichni daný moment prožívají dohromady. Umění je vykreslené jako prostředek osobní terapie. Účinek je posílen tím, že samotný proces tvorby nevidíme. Setkáváme se až s hotovým dílem. Divadelní hra se v závěru zhmotňuje jako zachycení neverbalizovatelných niterných pocitů. Willovo truchlení je propsané do každého řádku textu.

Naučit se plakat

Nabízí se otázka, co zastřešování se Hamletem přináší, když s většinou motivů samotné hry se tu nepracuje. Je to jistě legitimní a v mnoha kritikách zmiňovaný postoj. Stejně jako skutečnost, že tvorba je zde redukována na pouhou arteterapii. Redukce je ovšem cílená. Zhao vše podřizuje mezilidským vztahům, jde jí o jakousi archeologii citů.

Hamnet je upřímné, tklivé, až plačtivé dílo. Ale nikdy není lacině manipulativní. Režisérka se vrací k melodramatickému tvaru, učí nás znovu u filmů plakat. Nebát se otevřít a podlehnout těm nejzákladnějším emocím. Což je potřebné obzvlášť v době, kdy často jako jediný obranný mechanismus na lokální i globální armageddon volíme cynismus.

Ani obraz není podbízivý. Kamera organicky pracuje s přírodní barevnou paletou i strohou krásou vesnice, nikdy není pouze ornamentální. Barvy, změny nálad i počasí a prostředí dokreslují vnitřní rozpoložení Agnes, jež je s krajinou silně spjata. Postavy jsou často snímány ve statických záběrech a větších celcích. Tyto kompozice filmu dodávají potřebnou distanci, znázorňují například chvilky, kdy lidé jen marně touží po doteku. Detailnější záběry jsou pak využívány v sekvencích s dětmi.

Hamnet vypráví o odvaze čelit sobě samému a životním ranám. Záměrně prosté, o všechny zbytné prvky osekané dílo je prototypem artového mainstreamu. Pomocí postupů nezávislého filmu zkoumá přístupné a srozumitelné téma. Jde bezesporu o režisérčin nejlepší film od festivalových začátků. O dílo, které hledá krásu a odvahu v temnotě.

Autor je filmový publicista.