Haškův Švejk je patrně nejslavnější české literární dílo. Přece však existuje celá galerie vynikajících kulturních osobností, které Švejka nepřijaly, neporozuměly mu či mu porozumět odmítly, ba ho přímo zavrhly: namátkou F. X. Šalda, Václav Černý, Ferdinand Peroutka, Jaroslav Durych, Ivan Diviš, Josef Jedlička. Absurdně a zcela proti obsahu knihy v něm projektivně spatřovaly lajdáka, ulejváka a zbabělce, nikoli proroka apokalypsy. Zdá se, že jejich postoj vyvěral z neschopnosti odlišovat iluze od ideálů. Hašek iluzím ve Švejkovi neúprosně seká hlavy jako kombajn; sám byl podle všeho pravý, i když nikoli okázale transparentní idealista, avšak ani on se iluzím nevyhnul (jeho role v ruské revoluci je výmluvná). Vyskytlo se však též mnoho těch, kteří nám ohledně Haška otevírali oči – Emanuel Frynta, Bohumil Hrabal, Milan Jankovič, Přemysl Blažíček, Karel Kosík, Václav Bělohradský, Luboš Merhaut a v neposlední řadě také Sylvie Richterová.

Idiocie hubí člověka

Sylvie Richterová otiskuje v knize Humor jako zvláštní rozměr vědomí osm esejistických studií z let 1983–2024, její sevřené texty tedy vycházejí z dlouhodobého promýšlení a úcty k Haškovu dílu. Do centra její pozornosti vstoupily idiocie a blbost jako metafyzické, významotvorné fenomény. „Ha­­šek zviditelnil blbost jako logickou, hodnotovou, poznávací i praktickou zvrácenost.“ Blbost tady…