V dobách, kdy byla v módě jinakost, se polemiky odehrávaly mezi jednotlivci. Dnes, kdy je to s jinakostí jako s tolika jinými otázkami – jedni jsou pro a druzí proti –, stačí vyslovit vyhraněný názor, a hned se shlukne šik útočníků, proti němuž se vzápětí zformuje šik zastánců. Další kulturní přestřelka je na světě.

V brazilské literatuře se už nejméně od léta vede spor mezi zastánci obsahu a zastánci formy, který by se dal označit i jako spor „snadníků“ s „obtížníky“. Začalo to, když v srpnu minulého roku redaktorka jednoho prestižního deníku nadepsala rozhovor s univerzitní profesorkou, spisovatelkou a renomovanou překladatelkou Aurorou Bernardiniovou titulkem „Itamar Vieira Junior, Annie Ernaux a Elena Ferrante jsou zajímaví, ale literatura to není“. Bernardiniová v něm rozvíjela myšlenku, že současná próza dává často přednost obsahu před formou a že skutečný spisovatel není jen ten, kdo má co říct, ale ten, kdo něco dokáže říct unikátním způsobem.

Rozhovor by možná zapadl, kdyby nezasáhl citlivé místo současné literární debaty. Výrok vytržený z kontextu a zvýrazněný titulkem se začal šířit na sociálních sítích a Bernardiniová se pro část veřejnosti obratem stala ztělesněním elitářství, které pohrdá čtenářsky úspěšnými autory a jejich čtenáři. Kritici ji obviňovali z arogance a přičítali jí neschopnost…