Druhá sbírka básnířky Petyi Stach Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct je suverénní ve svém stanovisku: je křehce a statečně citlivá a často až mrazivě přesná. Jestliže básnický debut Tetam (2023) směřoval k lyrické ambivalenci, do krajiny města a zástavby lesů, nová sbírka – útlá bílá knížka s kresbou dvou kvetoucích rostlin, lahvičky estradiolu a injekční stříkačky na obálce – představuje jakousi její drzou mladší sestru, která se nebojí rýt nožem i do těch nejrigidnějších žláz organismu světa, který nás všechny obklopuje, ale některé z nás může i obklíčit.

Obrazy v zrcadle

Už název sbírky předestírá některé tematické dominanty. Queerness a trans identita se zde stávají optikou, jíž autorka nahlíží nejen na svět okolo, ale i sama do sebe. Nejde však o prvoplánovou ani jednotvárnou poezii. Sbírka přibližuje zkušenost, do které se mnozí neumějí nebo ani nechtějí vcítit. Ona jinakost a nepatřičnost, které instituce naší společnosti queer lidem přisuzují, je v básních pojmenována explicitně: „sérií předkládaných otázek / vám napomáháme / být dobrým člověkem“. Lidskost, něha a osobitá odvaha autorčiných veršů působí skoro jako protilék na fašizující tendence nejen v naší společnosti, jako zrcadlo, v němž se „člověk“ stává jedinou kategorií, na…