Snad všichni mají v paměti zapsaná slova „Byl pozdní večer – první máj“. Ale co „Chloe měla ráda Olivii“? Lesbické dějiny modernistické literatury byly vymazány, anebo dosud neměly šanci se doopravdy etablovat. Queer spisovatelky a umělkyně tu byly vždycky, jen o nich málokdo ví.
Pocit, že mi bylo něco z dějin zlomyslně ukradeno, mě poprvé zasáhl po přečtení knihy After Sappho (Po Sapfó, 2022) od Selby Wynn Schwartz – nebo možná už během jejího čtení. V tomto souboru útržků napůl fiktivních biografií žen z počátku 20. století jde výhradně o ženy sapfické a queer. O malířky, dramatičky, herečky, spisovatelky, sochařky, zpěvačky a tanečnice. Jejich životy byly občas – nebo spíše většinou – těsně propletené. Stejně jako jejich tvorba. Autorka uznává, že nefikční přístup by zde kvůli velmi omezenému množství informací o hrdinkách nebyl možný. Co se jí nepodařilo dohledat v archivech, to doplnila; některé situace a dialogy (nikoli však postavy) jsou tedy vymyšlené.
Proč je ale tak těžké tyto informace dohledat? Proč toho zbylo tak málo? A co nám vlastně zůstalo? Snad jen jména jako Virginia Woolf nebo Gertrude Stein. Jak ukazuje Jamie Harker ve svém loňském článku Paris Was a Lesbian: Women’s Liberation and the Re-Queering of Modernism(Paříž byla lesba. Osvobození žen a „překvíření“ modernismu), tyto postavy jsou dnes vnímány hlavně jako modernistické autorky, nikoli však jako lesbické autorky z doby modernismu.
Dnes už není dost dobře možné jejich sapfický způsob života popírat, ale zmínky o něm jsou většinou…Článek je přístupný předplatitelům*kám.