Do francouzských kin vstoupila restaurovaná verze filmu Ecce homo Homolka (1969). Po složitém vyjednávání s Národním filmovým archivem, které údajně trvalo více než pět let, se distribuční společnosti Malavida Films podařilo dostat „poslední mistrovské dílo české nové vlny“ k širokému publiku. Komedie Jaroslava Papouška se ve Francii promítá pod zjednodušeným titulem La famille Homolka (Rodina Homolkových) – zřejmě aby nikomu neuniklo, že herečky a herci na plátně představují skutečně jednu rodinu.

Předpremiéra proběhla 19. února v jednom ze sálů pařížského kina L’Arlequin a bylo narváno. Promítání předcházel krátký úvod, který měl přítomné naladit na atmosféru ­Československa konce šedesátých let. Drsné komedii se smála hlavně česká část obecenstva, to francouzské zbystřilo v zásadě jen ve chvílích, kdy do děje vstoupilo pivo. Po projekci následovala debata, během níž odborník na filmy ze střední Evropy Mathieu Lericq z Lyonské univerzity snímek zasadil do kontextu doby i geopolitických souvislostí. Po zapojení publika se diskuse proměnila v přehlídku individuálních výkladů ve stylu „co já tam vidím“ a „jak já to chápu“. Spálené řízky na plotně tak vyjadřují nedostatek jídla v tehdejším Československu, scéna se zamčenými dvojčaty v koupelně zase nemožnost občanů cestovat do zahraničí. Nejvíc ale všem vrtala hlavou replika „Neotevřu ti, dokud to neusteleš!“. Závěr? Jasný důkaz toho, že feminismus byl v ČSSR na mnohem vyšší úrovni než v tehdejší Francii. Závěrečná Óda na radost a nářek Heleny Růžičkové („Kde já jsem mohla bejt?“) nás ubezpečily o společném československo­-francouzském údělu. A šlo se na pivo…

Jak by podobná analýza probíhala třeba v případě Četníka ze Saint­-Tropez? Hádám, že by se řešil tradicionalismus, Foucaultovo Dohlížet a trestat, gaullismus, nárůst nacionalismu, Le Pen… a do toho ta jeptiška!