Od počátku ruské invaze na Ukrajinu uplynuly již čtyři roky. Na základě této skutečnosti opustilo své domovy více než pět a půl milionu lidí. V České republice se podle posledních údajů rozhodlo usadit zhruba čtyři sta tisíc z nich. Pokud jde o jejich začlenění do společnosti, jakožto koordinátor adaptačně­-integračního projektu kolínské neziskové organizace Prostor plus mám informace z první ruky. Navzdory nejasné a pozdní komunikaci legislativních změn, vyhrožování snižováním humanitárních dávek i otevřenému nacionalismu části politické scény lze proces integrace vnímat jako poměrně úspěšný. Na Kolínsku a Kutnohorsku pomalu narůstá počet lidí v nájemním bydlení a díky zvyšujícím se jazykovým kompetencím mohou pracující zastávat pozice, jež odpovídají jejich kvalifikaci (už tak často jako dřív nevídáme, že by lékařka nebo zdravotní sestra uklízela kanceláře, myla nádobí v kuchyni a podobně). Ukrajinky a Ukrajinci se zkrátka stávají důležitou součástí české společnosti a o jejich ekonomickém přínosu snad ani není potřeba psát – čísla mluví za vše. Samozřejmě, že integrační proces neprobíhá bez komplikací, ale dá se říct, že se ubíráme správným směrem.

Problémem bezpochyby zůstává xenofobie, která bují i díky současné politické reprezentaci. Ošemetné však mohou být i některé způsoby, jak se xenofobii bránit. Za strachem z cizího se mnohdy skrývají existenční nejistota a oprávněné pocity méněcennosti v důsledku společenské marginalizace. Není tedy namístě se lidem za jejich obavy vysmívat, vulgárně je ponižovat a devalvovat jejich prožívání. Nejsme­-li my sami schopni uplatňovat empatičtější přístup vůči lidem, s nimiž nesouhlasíme, těžko se můžeme divit tomu, že xenofobie ústí v agresi.