Celoživotně jste svázaná s oblastí Sudet. Narodila jste se v Chomutově, studovala jste a nadále i vyučujete budoucí umělkyně a umělce v Ústí nad Labem a už třicet let jsou vaším domovem Sovolusky, bývalá sudetoněmecká vesnice. Jaká je vlastně historie vaší rodiny v pohraničí?

Babička s dědou přišli do Chomutova po válce z Prahy. Děda totiž dostal umístěnku jako úředník. Myslím, že původně v Chomutově s babičkou vůbec neplánovali zůstat, ale narodilo se jim druhé dítě, můj tatínek, a tak tam nakonec zakotvili. Zajímavé je, že ač oba Pražáci, doma se dost často bavili německy. Pamatuju si to docela přesně, byli jsme vícegenerační domácnost. Zvlášť v situacích, kdy si mezi sebou potřebovali vyřešit něco problematického, přešli na němčinu. Po dědečkově linii byla naše rodina v podstatě úřednická šlechta rakousko­-uherského střihu, děda ještě v rodném listu nesl příjmení von Thelen.

Sudety jako takové jsou zase trochu jiná otázka. Dá se říct, že v době, kdy jsem vyrůstala v Chomutově – to byla sedmdesátá léta –, se o odsunu vůbec nemluvilo jako o odsunu. Přesto jsem už jako dítě vnímala, že celé je to trochu složitější. Například si pamatuju, jak babička popisovala situaci, kdy po příchodu do Chomutova ještě nějakou dobu žili v domě s německou rodinou. Jejich vztah byl ale bez jakékoliv záště, i díky tomu, že mezi nimi a mými prarodiči nebyla jazyková barié­ra. Babička také vyprávěla o táborech, kde byli sudetští Němci shromažďováni a bylo na nich pácháno násilí a národnostně motivované útoky. Jako malá jsem si to nebyla schopná racionálně nijak vysvětlit. Do každodenního života pak vstupovala přítomnost německých nápisů na chomutovských domech nebo poštovních schránkách. Člověk to bral jako běžnou součást kulis města. Vybavuju si třeba i skupinu neodsunutých Němek, které člověk na ulici poznal podle zvláštních černých šatů a šátků, a ty mezi sebou hovořily složitou sudetskou němčinou.

Vzpomínáte si na první umělecké podněty právě z Chomutova? Měli jste v rodině někoho tvůrčího?

V rámci naší rodiny nikdo v umělecké sféře nepůsobil. Rodiči jsem byla vedena ke hře na klavír, a pak na střední škole, v pedagogické třídě, jsem si k hudební výchově přidala i výtvarnou. To mi dalo úplný základ uměleckého vzdělání, sama jsem v tu dobu i trochu kreslila. Pak jsem začala fotit a tatínek mě naučil vyvolávat, takže jsem si vždycky, když byla možnost, u nás v koupelně sestavila fotokomoru. Ale neměla jsem větší ambice. S kariérou umělkyně se v mém případě ani nepočítalo. Na gymplu jsem byla jedničkářka, která měla zamířit do Prahy na práva, ale z politických důvodů tahle možnost padla. Bylo potřeba najít kompromisní řešení, a tak jsem se přihlásila do Ústí na pedagogickou fakultu a absolvovala obor výtvarná výchova. Ve druhé polovině osmdesátých let stále fungovaly jen UMPRUM a AVU. Já i řada se mnou generačně spřízněných umělců a umělkyň jsme do světa umění proto mohli vstoupit jen prostřednictvím studia výtvarné výchovy.

Jak jste přesun do Ústí nad Labem prožívala?

Byla to pro mě svoboda, jako pro každého člověka po maturitě. A zásadní bylo i samotné studium. Díky němu se mi otevřel odbornější přístup k výtvarnému umění, ovlivňovali jsme se navzájem se spolužáky a samozřejmě na nás působili i vyučující. Ráda bych zmínila Jaroslava Prášila, Jiřího Bartůňka a Miloše Michálka. Jaroslav Prášil zvlášť mně a mému manželovi předal mnoho ze své životní filosofie, která spočívá v silném napojení na krajinu a venkov, ve vztahu k půdě a tradičním řemeslům. To je hodnotový rámec, ze kterého vycházím dodnes. Jako studenti jsme za profesorem Prášilem chodili do ateliéru v Ústí a navštěvovali ho i na jeho chalupě u Zubrnic.

Jak se v této době začal tříbit váš výtvarný jazyk? Na tehdejším Institutu výtvarné kultury, který byl předchůdcem dnešní Fakulty umění a designu, jste zůstala a vlastně ihned po absolutoriu nastoupila jako asistentka do fotografického ateliéru Pavla Baňky. Své výtvarné pokusy z doby před studiem jste ale popsala jako neambiciózní.

Byl to přirozený vývoj. Zprvu mě na škole zajímala černobílá fotografie, ale s postupným vzděláváním mi to najednou začalo připadat nedostačující a pociťovala jsem čím dál větší potřebu vyjádřit se konceptuálně. Do fotografií jsem začala vstupovat kresbou a různými popisky. V roce 1994 pak začala etapa v ateliéru Pavla Baňky, kdy mě oslovila barevná fotografie. Přišlo mi, že je to mnohem autentičtější způsob, jak zaznamenávat svět kolem sebe. Černobílá škála je z podstaty možná až příliš určující. Svá hlavní témata jsem začala nacházet v mateřství, rodině, manželství…

Kdybych to měla shrnout, tak dodnes se skoro vše v mé práci odvíjí od rodiny a místa, kde žiju. Asi nikdy jsem neměla potřebu vytvářet složité konstrukty. Ráda věci vyjadřuju jasně, a zároveň mě vždycky bavilo vyjít z osobní zkušenosti a tu transformovat do něčeho univerzálního, co může promluvit ke komukoliv.

Kurátorka Petra Widžová v textu k vaší poslední výstavě Lípa, která byla otevřena na konci roku 2025 v galerii Hunt Kastner, píše, že vaše tvorba má v sobě svébytnou pomalost. Vzniká dlouhodobě, trpělivě a postupně se střádá do větších souborů.

To asi spočívá v tom, že jsem nikdy nepociťovala potřebu tvořit jenom proto, že musím, a chrlit jedno dílo za druhým. Jsou tu samozřejmě i čistě praktické důvody – staráme se s manželem o stárnoucí rodiče, máme vnuka, svá zaměstnání… Výstava v Hunt Kastner pro mě ale byla velmi milou příležitostí. Objevila se na ní díla vzniklá napříč třiceti lety a vrcholila stejnojmenným souborem Lípa, který jsem dokončila loni. Opět se do něj promítlo to, co je kolem mě. Každý den vyjdu z branky a přímo před sebou na návsi vidím lípu, která pamatuje ještě původní německé obyvatelstvo Sovolusk. Pod ní se i s ostatními usedlíky pravidelně setkáváme a organizujeme komunitní akce. Lípa je v podstatě stále stejná, její čas plyne pomaleji. My jako lidé ale v průběhu let viditelně stárneme a procházíme neustálou proměnou.

A proměnily se nějak za těch víc jak třicet let, co tu žijete, i Sovolusky?

Když jsme se do Sovolusk v roce 1996 přestěhovali – díky laskavé pomoci mé maminky a nevlastního tatínka –, tak tu žila naše tříčlenná rodina a dále jen další tři lidé, kteří jsou dnes už po smrti. V podstatě jsme tu velkou část roku žili na samotě. O to víc jsme se chtěli začít starat o prostor, který nás obklopoval. Sekali jsme trávu na návsi, pečovali o křížek, byla v nás silná potřeba vesnici oživit. A k tomu jsem se začala víc zajímat o historii našeho domu i Sovolusk jako takových. Chtěla jsem pochopit místo, kde žijeme, aby nebylo tak anonymní.

Jaká byla poválečná historie Sovolusk?

Většina domů zůstala po odsunu vybydlených, jen některé z nich přešly do vlastnictví Čechů. Z původních rodin, které sem přišly těsně po válce, tu dodnes zůstala jen jedna. Běžné bylo, že po válce lidé do vesnice přišli jen na pár let a pak se přesunuli jinam. Zmizela tehdy velká část domů, krajina kolem přitom byla před válkou obhospodařovaná, kultivovaná. Místní byli závislí na tom, co si vypěstovali. Teď tu jsou v podstatě jen louky, něco zarostlo lesy…

Měla jste možnost se s někým z původních sudetoněmeckých obyvatel setkat osobně?

Někdy v roce 2002 jsem v rámci svých rešerší narazila na německy psaný článek pána jménem Emil Focke. Jeho dědeček, statkář, v Sovoluskách žil a zemřel během odsunu v ústeckém internačním táboře na Skřivánčím Poli. Panu Fockemu bylo v době odsunu devět let. Jeho rodina žila ve vedlejší vesnici Libov, ale jako dítě u dědečka často pobýval. Pod jeho textem jsem našla e­-mailovou adresu, oslovila ho a záhy jsme si začali psát a setkávat se. Byli jsme v kontaktu s někým, kdo v důsledku historických okolností už dlouho žil v Německu, ale zároveň byl vnitřně propojený se Sovolusky. Pověděl nám věci, které bychom v archivu nikdy nenašli. Díky němu k nám začali z Německa jezdit taky další pamětníci a pamětnice. Jednou sem přijela i paní se synem. Usadili jsme se na dvoře, dali si kafe, ale ona skoro nemluvila. Nechtělo se jí ani prohlédnout si vnitřek domu. Její syn nám tu pak nechal vizitku a podle té jsem zjistila, že to byla žena, která v našem stavení dřív bydlela. Byl to nesmírně silný okamžik. Na přelomu devadesátých a nultých let ale takový lidský přístup rozhodně nebyl běžný, byli jsme spíš výjimka. Jen díky všem těmto setkáním jsme ale společnou cestou mohli dojít alespoň částečného smíření.