Když jsem před časem prodával auto, těžko jsem mohl tušit, kolik se toho dozvím o státní správě. Z kupce se vyklubal podvodník, který se nehodlal zatěžovat přepisem auta v registru vozidel na sebe a zřejmě ho obratem prodal dál. Dostal jsem se tím do pozice Schrödingerovy kočky. Podle zákona se podpisem kupní smlouvy stal majitelem automobilu kupec, v rejstříku jsem ale zůstal uveden já, a to se vší zodpovědností za majetek, který jsem už neměl a jehož používání jsem nemohl ovlivnit. K tomu, aby se zápis v rejstříku změnil, nestačí doložit kupní smlouvu, ale je třeba podat na nového majitele žalobu. Stát tedy s pomocí soudu musí nejprve potvrdit to, co ten samý stát považuje kupní smlouvou za prokázané. Za toto potvrzení samozřejmě zaplatíte (dva tisíce korun) a pár měsíců si počkáte na rozhodnutí.

Ale ani pak nemáte vyhráno. V případě, že máte datovou schránku, vám sice poštou přijde rozsudek, jde však o víceméně bezcenný dokument. Kdybyste datovku neměli, přišlo by vám do schránky potvrzené rozhodnutí soudu s patřičným razítkem, takhle si ovšem musíte rozsudek vytisknout, dojít s ním na poštu a nechat si ho – pochopitelně za poplatek – orazítkovat. Je to odměna za to, že jste státu ušetřili na poštovném.

Tím to ale nekončí: s potvrzeným rozsudkem musíte jít nejprve na soud pro doložku právní moci a poté do rejstříku vozidel, kde vyplníte další formulář. Po několika dalších měsících se auto přepíše na skutečného majitele, což vás opět bude něco stát. Mezitím vám může přijít pár pokut za špatné parkování nebo bůhvíco jiného a vy je uhradit zkrátka musíte, protože odpovědnost za chybné údaje v rejstříku nesete vy, a nikoli nový majitel, který s úřady nekomunikuje. Podvodník tak za přihlížení státních orgánů vesele podvádí, zatímco podvedený se jen modlí, aby se stát konečně rozhoupal a uvedl údaje v rejstříku na pravou míru dřív, než dorazí další složenka.