Žijeme v souběhu mnoha různých globálních i lokálních krizí – ekologické, humanitární, politické, bytové nebo krize duševního zdraví. Krize samozřejmě nejsou ničím novým a trápily lidská i ne­-lidská společenství už od počátku věků. Pro současnost lidské společnosti je ale dle mého názoru příznačná zvýšená intenzita, s níž se některé z nich dostávají do veřejného vědomí: více se mluví o koloniálních násilích, ekologickém kolapsu, queer právech či strukturách moci a vykořisťování, odkrývají se válečné zločiny, současné genocidy nebo Epstein files. To, co se ještě nedávno zdálo (zdánlivě) důvěryhodné, pevné a předvídatelné, se rozpadá. „Starý svět“ ztrácí kontury a nový se zatím nerýsuje. Nacházíme se v mezidobí, v němž nevíme, kam směřujeme. Jak psal v meziválečném období filosof Antonio Gramsci, v takovémto interregnu se objevují „morbidní symptomy“ a nastává čas hybridů a mutací. Právě tento podivný stav neurčitosti – prostoru mezi rozpadem a potencialitami nových uspořádání – tematizuje výstava Beyond the City of Time současného indického umělce a vypravěče příběhů Saheje Rahala, kterou v Galerii Rudolfinum připravily kurátorky Edith Lazár a Eva Drexlerová.

Kartografie meziprostoru

Současné krize ve výstavě nefigurují jako explicitní téma, ale dají se vnímat jako vstupní optika, skrze kterou může Rahalova mnohoznačná a mnohovrstevnatá tvorba k dnešku naléhavě promlouvat. Autor se totiž nevěnuje současným společenským turbulencím explicitně. Spíše vyvádí diváctvo za jeho bezprostřední horizont – zkoumá v obecném smyslu ono těžce uchopitelné šero, v němž se obrysy všech věcí rozplývají, takže nelze jasně rozpoznat, čím jsou. Tomu odpovídá také celkové potemnělé pojetí instalace: výstava obsahuje nevýrazné architektonické prvky a jednotlivá bodově osvícená díla a projekční plochy jsou obklopeny šerem. Rahal konstruuje specifický prostor mezi vznikem a zánikem, kde kolaps a zrod splývají v jedno a kde se v hustých sítích vztahů stírají hranice, které jsou typické pro myšlení Západu: mezi minulostí a budoucností, fakty a fikcí, snem a realitou, jednotlivcem a kolektivem, přírodou a technologií, lidským a ne­-lidským.

Výstava zároveň tváří v tvář tomuto šeru ne­představuje uzavřený narativ dystopie, či utopie, ale stává se kartografií tajuplného labyrintu existence, v němž se vrství různé její motivy – od historie, mytologie či magie po technologii a AI. Jedná se o prostor osídlený sny, stíny, chapadly a mýty, v němž významy (ještě, nebo už?) nejsou ustálené a kde se vše v každém okamžiku může proměnit v něco radikálně jiného. Spíše než souborem uměleckých děl se výstava stává komplexním (a také náročně uchopitelným či pojmenovatelným) imaginativním světem, který připomíná tajuplné momenty vzniku a formování života samotného a živoucích těl. Jednotlivé molekuly, buňky nebo výrůstky a části těl na pomezí živého a ne­-živého nemají jasně pojmenovatelné funkce a není možné jejich šum zakódovat do jakýchkoli narativních struktur.

V tomto soustavném rozplývání hranic Rahal upozorňuje, že náš svět zdaleka není tvořen pouze exaktní „doménou pravdy“. Právě naopak – rigidní západní důraz na fakticitu a lineární logiku se může jevit jako kontraproduktivní, protože tím vytěsňuje sféru fám, snů, halucinací, zkreslení, pomluv, legend, mýtů, fikcí nebo hoaxů. Pro Rahala je tato sféra stejně zásadní jako „doména pravdy“: jsou to alternativní způsoby vyprávění, které silně utvářejí naši kolektivní imaginaci a politickou realitu. Jak připomíná také filosofka Donna Haraway, záleží na tom, jaké příběhy vyprávíme, protože právě skrze ně jsou také „vyprávěny“ a formovány naše světy a náš vztah k nim.

Ve splétání (často nerozlišitelných) nití „fikce“ a „reality“ pak instalace v Rudolfinu před diváctvem otevírá spekulativní archeologické naleziště. V něm se nacházejí fragmenty ruin v podobě soch různých neurčitých bytostí, obrazů mutantů nebo rytin zobrazujících mytologické příběhy – zkamenělé organismy a pozůstatky civilizací, které nikdy neexistovaly, nebo se možná teprve vynoří za tisíce let. Tyto pseudoartefakty vyvolávají zneklidňující pocit časové smyčky: minulost a budoucnost zde splývají v jediný archeologický moment. Rahal tak konstruuje v rámci své pečlivě budované mytologie imaginární archeologii světa, která se nachází mimo lineár­ní pojetí času, a osidluje výstavní prostor entitami, které tuto mimoběžnost ztělesňují.

Čas pro monstra

V logice zmíněného interregna se monstra stávají nevyhnutelnými průvodci. Současná teorie monstrozity ostatně definuje monstrum jako entitu, která narušuje jasné hranice a zpochybňuje zavedené kategorie. Tvrdí, že monstra – ať už zhmotněná, či existující jen v naší představivosti – se nejčastěji vynořují právě v obdobích krizí, radikálních společenských zlomů a mutací jako zhmotněné symptomy nejistoty. Pro Sahala jsou tito mutanti stěžejními aktéry jeho světa. Jsou to neurčitá, dehtově černá těla obývající meziprostory za hranicemi „města času“. V expozici se tito „průvodci“ manifestují především jako monumentální sochy, jejichž povrch pohlcuje světlo, což divákovi znesnadňuje jasné čtení jejich tvarů. Nejedná se o figurativní postavy v tradičním smyslu, ale o „věci“ s nestabilní anatomií, zachycené v permanentní fázi proměny, vzniku či rozpadu. V těchto (většinou třínohých) tělech se stírá diference mezi živým a ne­-živým, organickým a anorganickým. Rahalova anatomicky nestabilní monstra neexplicitně upomínají na Aristotelovo chápání monstróznosti jako stavu, kdy je narušena celistvost jedince.

Tato ontologická neurčitost se však neomezuje pouze na hmotné objekty. Monstrozita a hybridita u Rahala plynule prostupují i do digitální sféry. Vedle statických „věcí“ v prostoru Rudolfina totiž ožívají v potemnělých místnostech na velkých obrazovkách také AI simulační programy a interaktivní herní prostředí, v nichž diváctvo vstupuje do přímého kontaktu s procesem neustálého kódování a překódovávání reality. V rámci výstavy může návštěvnictvo s těmito hybridy také interagovat. Ve videohře s názvem Test distribuované mysli může kolektivně několik hráčů zároveň pomocí gamepadů jedno ze stvoření ovládat a procházet se pustým městem. Jiná stvoření v digitálních rozhraních zase reagují, když se návštěvnictvo dotkne Rahalových rytin na destičkách s mytologickými výjevy.

Počítače a umělá inteligence pro Rahala nejsou pouhé ne­-živé objekty nebo nástroje. Jeho pojetí technologií se více podobá tomu, co v západním prostředí nalezneme například ve spekulacích Friedricha Kittlera nebo Lukáše Likavčana, kteří uvažují o tom, zda lze stroje chápat také jako specifické druhy ne­-lidské inteligence. Když Kittler a Likavčan tvrdí, že výpočetní technologie jsou „přírodou, která přepočítává sebe samu“, vede tato úvaha k tomu, že výpočetní stroje a jejich „inteligence“ nejsou výtvorem člověka, ale spíše vlastností určitých materiálů (například křemíku), kterou lidé náhodou objevili. Rahal potom tyto ne­-lidské inteligence propojuje se svými mýty – uvažuje o tom, jak může být výpočetní technologie propojena například s konceptem magie a kouzlení. V tomto pojetí technologie neslouží k ovládnutí nebo zpřehlednění světa, ale spíše k prohloubení jeho tajuplnosti.

Prostor k experimentování

Namísto uzavřeného, hierarchického příběhu nabízí výstava Beyond the City of Time prostor, kde je možné se ptát, experimentovat, ztrácet se a zkoušet nacházet nové cesty. Tím pádem je i těžko uchopitelná, zkušenost s ní vyžaduje dlouhé přemýšlení, pozastavení a reflexi. Je to výstava, která nechce diváctvo nasměrovat jedním určitým výkladem – spíše jej vtahuje do procesu vyprávění a odmítá jednoduché a lineární odpovědi. Cesta tímto labyrintem světa a rájem neurčit(eln)osti je často nečitelná a nejasná, ale právě vzpírání se neproblematické racionalitě a linearitě je její účel. Tento přístup může pomoci lépe pochopit – a také zasadit do širšího kontextu – současnou zvláštní rozostřenost hranic světa a rezonovat s naším současným mezidobím, v němž se staré významy rozkládají a nové ještě nevzešly.

Autor je filosof, kurátor a umělec.