Obrat „být pevný v kramflecích“ odkazuje k životním jistotám, zkušenostem i jistému nadhledu a pohodlí. Po světě chodí miliardy lidí a všichni si přejí být pevní v kramflecích. Některým však nezbývá než se spolehnout na pevnou kůži na chodidlech, nemají totiž na vybranou. Jejich bosé nohy s sebou nesou společenské stigma – od chudoby po nedodržovanou hygienu – a viditelně je vyčleňují na samý okraj společnosti. Boty snad více než šaty dělají člověka, nabízejí roli, kterou můžeme ve společnosti sehrát, a někdy i změnu, kterou ve vlastním osudu můžeme učinit. Práci s touto myšlenkou postřehneme často v uměleckých dílech ze zemí globálního jihu, kde místní obyvatelstvo denně čelí nedostatku – bot, a tím pádem i možností.

Lesk zatočené špičky

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století končí éra obchodních karavan putujících po afrických zemích, které postupně ustupují evropským koloniálním výpravám. Britský nobelista tanzanského původu Abdulrazak Gurnah tuto změnu napříč svými díly vykresluje živě a upřímně. Autorův přelomový román Ráj (1994, česky 2023) vypráví příběh mladého Júsufa, který pochází z chudé svahilské rodiny. Otec s „divošskými“ předky neúspěšně provozuje drobný obchod a o několik let mladší matka svou povahou drží rodinu pohromadě, dokud to jde. Jednou však Júsuf musí jako splátka otcových dluhů odejít od rodiny s obchodníkem, „strýčkem“ Azízem, mužem vždy pečlivě upraveným, natřeným všemožnými krémy a vonnými oleji, jež jeho zevnějšku dodávají potřebný půvab a lesk. V novém městě mu všichni denně připomínají jeho divošské vzezření a počínání. Po několika letech práce při Azízově obchodě Júsufa povolají do obchodní družiny, se kterou se vydává na další cestu po africkém vnitrozemí. Vozy plné zboží, ozvěny rohů a atmosféra prosycená nadšením místních občanů a odhodláním vzdalující se družiny v sobě skrývají nevyhnutelnou ztrátu pevné půdy pod nohama. Karavana opouští město za jásotu přihlížejících. Bohatí kupci oblečení v drahých košilích a obutí do bot se zatočenou špičkou s sebou odnášejí lesk doby, v níž byli zvyklí pohodlně žít.

V cíli výpravy na družinu čeká překvapení, které odráží politickou změnu pozvolně přicházející ze severozápadu – uhlazený bílý Evropan v jemné košili, lněných kalhotách a espadrilkách, ovívající se kloboukem, mapuje situaci na území, o které jeví zájem. „Velký muž, který dokáže pozřít kov“ přebírá kontrolu nad půdou, mravy a hlavně bohatstvím. Kupci přišli prakticky o všechen majetek a v nouzi se vracejí domů, nuceni pracovat za jídlo i několik dní na jednom místě a neschopni jakéhokoli výhodného obchodu. Zmrzačená těla, ztráty na životech a všeobecné útrapy doprovázejí rány znavených kroků po prašných cestách jihoafrickým vnitrozemím. Omšelá vizáž obchodníkům ubírá na vážnosti, vyčleňuje je na okraj, činí z nich divochy, kterým se dříve vysmívali. Júsuf mocenskou změnu tiše přijímá a po návratu z útrpné cesty touží po úkrytu v oáze klidu – v zahradě bohaté paní Zulejky. Když však městečko obsadí německá vojska, Júsuf bez okolků opustí přechodný domov a přidá se k nim. Evropanova stopa na africké půdě tak nadále působí razantním, civilizovaným dojmem, nicméně s destruktivními účinky. Jaký výsledek však získáme, když se role a směr vlivu obrátí?

Fotbal s avokádovou peckou

Švýcarský autor původem z Kamerunu Max Lobe ve svém tematicky pestrém románu Daleko od Doualy (2018, česky 2025) ohledává způsoby, jak utéct z reality, která nenabízí žádné příznivé východisko. Nejen v jeho textech nacházejí postavy naději v travnatém hřišti, míči a kopačkách. „Všude po zdech pokoje visí plakáty slavných fotbalistů. (…) K tomu pár hliníkových pohárů, plechové medaile a spousta dresů, které se brácha nenamáhá uklízet. A jeho smradlavé kopačky.“ Když hlavnímu hrdinovi příběhu Jeanovi zemře otec, jeho bratr, zapálený fotbalista Roger, se rozhodne opustit rodinu a vydat se na sever, do Evropy plné fotbalových hvězd, s cílem stát se jednou z nich. Mladý Jean, přezdívaný Johny, se spolu se svým blízkým přítelem Simonem vydává na pátrací cestu, během které z pozadí doléhají rány islamistických útoků na severu Kamerunu. Lobe vykresluje Evropu v myslích Kameruňanů jako zemi zaslíbenou a zároveň nedosažitelnou. Jako by se člověk musel stát hvězdou, aby na tomto kontinentu uspěl.

Lobe píše o „špinavých, bosých a neduživých děckách hrajících fotbal s avokádovou peckou“, která touží po skutečných fotbalových hřištích a kopačkách, a podobní hrdinové vystupují i v knize marockého výtvarníka a spisovatele Mahiho Binebina Boží koně ze Sidi Moumen (2009, česky 2014), podle které vznikl i celovečerní film. Původní francouzský název Les étoiles de Sidi Moumen pracuje s metaforou hvězd: tragický příběh sleduje čtyři mladíky z marockého slumu doslova za zdmi Casablanky, kteří v každé volné chvíli utíkají od bídy, násilí a drog k fotbalovým zápasům naživo i v televizi. Jejich křehké představy o světě za hranicemi ghetta nakonec zformují islámští vůdci, kteří z chlapců utvoří zbraně hromadného ničení. Mladíci vyměňují obnošená trika za výbušné vesty a jejich šance na obyčejný život se jako zanikající hvězdy rozplynou při sebevražedných atentátech.

Všichni v žabkách na jedné lodi

Zhruba po sto letech od doby, v níž se odehrál Júsufův příběh, poznala Evropa na vlastní kůži, co znamená skutečná krize solidarity. Migrační vlny jedna za druhou zaplavovaly evropská pobřeží, infrastruktury kolabovaly, zahraniční politiky selhaly. Beninský výtvarný umělec Romuald Hazoumè na krizi reagoval výstavou All in the Same Boat (Všichni na jedné lodi), která proběhla v roce 2016 v londýnské October Gallery. Jedním z vystavených objektů byla obří hrací kostka se seříznutými rohy, jejíž povrch byl vytvořen z vyplavených žabek a sandálů uprchlíků, kteří plavbu po Středozemním moři nepřežili. Socha symbolizuje prvek náhody, která určuje osud migrujících. Seříznutím rohů vzniklo osm malých trojúhelníkových ploch, které představují „život“, zatímco velké plochy s vyobrazením tříletého syrského chlapce Aylana Kurdiho, který nepřežil útěk ze Sýrie do Turecka, znamenají „smrt“. Šance, že se hrací kostka zastaví na trojúhelníkové ploše je pochopitelně daleko menší, než že se překlopí na „smrt“, a podobné je to i se šancemi lidí snících o životě v Evropě. Nikdo z migrujících neví, co je na druhém břehu čeká, neznají tamní podmínky, žene je pouze vůle dostat se z bezvýchodné situace. Opouštějí své domovy a vydávají se do neznáma v naději, že úspěšně zdolají úskalí spojená s plavbou na nekvalitních přelidněných člunech. Hazoumèovo dílo reflektuje obrovské riziko, které podstupují miliony lidí. A pro spoustu z nich cesta končí tragicky.

„Boza, novotvar odvozený z některých západoafrických dialektů, znamená ‚vítězství‘. Kdo po dlouhých měsících, někdy dokonce rocích nebezpečného putování křivolakými cestami konečně stane na evropské půdě, křičí: Boza! Vítězství!“ Jak píše Lobe v knize Daleko od Doua­ly, pro ty, kterým v životě zbyla jen bosá chodidla či nekvalitní žabky, představuje Evropa iluzi štěstí. Vstup na vytoužený kontinent však mnohým zůstává zapovězen a těm, kteří cestu překonají, se ideály často rozplynou v prvních okamžicích. Propast kulturního porozumění se prohlubuje a situací, kdy bychom mohli do světa upřímně zavolat boza, nadále ubývá.

Autorka je komparatistka.