Verše Jana Musila jsou nezvykle dlouhé – dokonce tak, že svazek vyšel v širším formátu, než je v debutantské edici Mlat zvykem. Líbí se mi na nich, jak se valí a sypou jeden za druhým: každá z těch zhruba čtyřiceti básní jako by byla psaná jedním dechem, dokud nezbude než ji utnout a honem se nadechnout k dalšímu číslu. Zároveň se tu od začátku znejasňuje, o čí dech vlastně jde: někdy se promlouvá v mužském rodě, jindy v ženském, v singuláru i v plurálu, v první i druhé osobě. „Bildungspoema“, kterou slibuje název svazku, tak rozvrací jak žánr poemy, tak „Bildung“, tedy proces osobního zrání. Ne že by se v básních nerostlo, nevzpomínalo na dětské hry za sídlištěm a nevstupovalo do dospělosti a na trh práce, jenže ať už vypráví kdokoli, všechny fáze života se ukazují spíš jako herní plány plné větších či menších obludností – někdy srandovních, jindy traumatizujících, často něco mezi. Brzy je zřejmé, že se tu vyrůstá do světa, kde žádná kloudná budoucnost nenastane (a proto snad ani nebylo nutné, aby to v jednom verši zaznělo doslova). Průvodní výpady proti češství („vepřové smoothiečko“), rekreaci v Chorvatsku a dalším rodinným aktivitám jsou sice vtipné, ale nejoriginálnější je Musil tam, kde známé reálie remixuje či opouští, vrhá svůj subjekt do akční honičky s korporátními agenty, nechává koně proplouvat mezi paneláky a dovoluje nutriím, aby ovládly pražský magistrát. V takovém světě „každá báseň potřebuje únikový východ“ – jenže ten vede jen do dalšího levelu.

Jan Musil: Poslední život. Bildungspoema z minulosti a budoucnosti. Větrné mlýny 2025, 52 s.