„Evropský parlament postavil Mercosuru do cesty další překážku. Hluboce toho lituji,“ napsal na síti X německý kancléř Friedrich Merz po těsném hlasování, které 21. ledna poslalo podepsanou obchodní dohodu mezi Evropskou unií a Mercosurem k přezkoumání Soudnímu dvoru EU. „Ale nenecháme se odradit. Pokud chceme v Evropě dosáhnout vyššího růstu, neexistuje žádná alternativa.“

Slova o neexistenci alternativy, spojovaná s Merzovou předchůdkyní Angelou Merkel, nejspíš nezazněla náhodou. Dohoda o volném obchodu mezi EU a jihoamerickým obchodním blokem Mercosur – tedy Argentinou, Brazílií, Paraguayí a Uru­guayí – v lecčem představuje „starou dobrou“ globalizaci z doby před nástupem Trumpa. Na novou geopolitickou situaci, kterou oponenti dohody podle Merze „nechápou“, chce odpovídat starými prostředky.

V době, kdy se Spojené státy snaží EU oslabit, mohla dohoda skutečně představovat pro starý kontinent politickou vzpruhu. K unijnímu HDP měla přidat zhruba desetinu procenta (a přibližně čtvrtinu procenta k HDP Mercosuru), což už tak slavné není. Hlasování europarlamentu ale vrátilo Unii ke starým vnitřním sporům. Zjednodušeně se dá říct, že pro dohodu byl politický mainstream, proti ní naopak většina krajní pravice a část levice a Zelených. Ze zástupců Francie a Polska ji však nepodržel nikdo, zejména kvůli ostrým protestům tamních zemědělců. Hlavními poškozenými by ale nebyli evropští sedláci; dovoz jihoamerických zemědělských produktů sice smlouva zbavuje většiny cel, ale omezuje ho poměrně přísnými kvótami. Větší rizika se týkají druhé strany Atlantiku.

Podle tzv. teorie závislosti, kterou už před půlstoletím vypracovali latinskoameričtí národohospodáři, je světová ekonomika systémem center a periferií. Zatímco centra vyvážejí průmyslové výrobky s vysokou přidanou hodnotou, periferie se musejí opírat o export surovin a zemědělských produktů. Obchodní smlouvy, jako je ta mezi EU a Mercosurem, tuto asymetrii upevňují: zpomalují industrializaci periferií a udržují je v pozici dodavatele primárních komodit. Do Jižní Ameriky tak má proudit víc aut, strojů či léků, do Evropy zase víc masa, cukru nebo sóji. Speciálním problémem je pak export evropských chemikálií, například pesticidů, jejichž používání už EU neumožňuje, ale například Brazílie ano.

Pokud jde o dopad na životní prostředí, dohoda by sice pomohla evropským automobilkám, ty však příliš nepomáhají ekologii. Ještě horší je to s často skloňovaným hovězím masem: jde totiž o produkt s extrémními nároky na půdu a vodu a vysokými emisemi skleníkových plynů, k nimž by ještě přispěla námořní doprava přes Atlantik. Možná největší hrozbou je nicméně odlesňování brazilské Amazonie a Cerrada, na které dohoda podle kritiků nemyslí dostatečně, zvlášť pokud jde o vymahatelnost pravidel. Rozšiřování zemědělských ploch navíc zejména v Brazílii často probíhá velmi nevybíravým způsobem, který zahrnuje násilí nejen vůči původním národům, ale také aktivistům či nepohodlným novinářům.

„Ta smlouva je nejen neoliberální, je i neokoloniální,“ poznamenal nedávno brazilský ekonom Paulo Nogueira Batista Jr. I když mnozí z europoslanců poslali smlouvu k soudu ze špatných důvodů, zdaleka nemusí jít o špatné rozhodnutí.