„Dobře se cítím jen na okraji nebo v houští,“ přečtu si u Claudie Hunzingerové na straně třicet devět jejího románu Pes u mého stolu a přesně vím, co tím myslí. Mně se při těch slovech pronesených odkudsi z Vogéz, kde autorka žije, okamžitě vybaví má ranní procházka se psem, která vede po periferii velkého města, takhle za rozbřesku dvojnásob tiché a vylidněné. Ze dveří domu zamíříme na křižovatku a odtud na rozlehlé prostranství s několika grily, žlutými plechovými slunečníky a řadou dřevěných stolů a lavic. Pes mezi nimi rejdí s čumákem přilepeným k zemi. Hledá zbytky po víkendových hostinách. Pak zničehonic prudce změní směr, uhne doprava, do proluky, a nízkou pootevřenou brankou vklouzne do nevelkého ohrazeného prostoru, za kterým roste čím dál vyšší tráva, tyčí se tam loňské suché stonky kdovíjakých bylin a před pár dny v té rostlinné změti nečekaně vyrašil i trs narcisů bílých. Fotím si je na pozadí osaměle čnějícího hotelu s oprýskanou omítkou. Prodírám se pak tím mokrým porostem, který mi sahá do půli stehen, zatímco pes, přibližně stejně vysoký jako tráva, pečlivě vybírá a spásá jednotlivé lístky. A když už má trávy dost, rozběhne se. Cestu mezi stébly si razí dlouhým čumákem a nabírá přitom…