V srpnu letošního roku by malířka, grafička, tvůrkyně objektů a experimentátorka s papírem, v němž objevila nečekané výtvarné možnosti, Adriena Šimotová oslavila sté narozeniny. Volně provázaná trojice výstav – v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, Museu Kampa v Praze a v brněnském Domě umění – uspořádaná při této příležitosti otevírá otázku, jakým způsobem je dnes možné interpretovat dílo jedné z nejvýraznějších osobností českého poválečného umění. První z nich, výběrová retrospektiva s názvem Adriena Šimotová – Rozhraní, je aktuálně k vidění v lounské galerii pod kurátorským vedením Pavla Brunclíka. Jak artikuluje autorčino dílo, formované stejně jako u ostatních příslušníků její generace jednak zkušeností šedesátých let, jednak nuceným ústupem do privátní sféry během tzv. normalizace a opětovným návratem do kulturního provozu po roce 1989? Do jaké míry opakuje, či naopak překračuje zavedený interpretační rámec soustředěný na existenciální výpovědi v její tvorbě? A konečně, jakým způsobem konstruuje obraz Šimotové, jejíž život byl – vedle vnějších omezení – poznamenán i hlubokými osobními ztrátami?

Začít od konce

Pokud bychom očekávali, že nás první z trojice výstav seznámí s ranými grafickými pracemi či závěsnými obrazy, budeme záhy vyvedeni z omylu. Výběr vystavených děl se soustředí především na velkoformátové perforace a na frotáže vznikající od počátku sedmdesátých let, které však…