close search

Zasviněné terárko

Už skoro rok žiju v domě sám. Je to vidět. Myslím, že na konci minulého roku, když se blížily Vánoce a já se přiměl k trochu většímu úklidu, nic zvláštního v domě vidět nebylo. Obyčejný, snad trochu větší nepořádek, který bylo možné, ovšem nijak snadné, uklidit. Ale na začátku jara jsem si všiml – ne že by mi někdo něco vytkl, třeba dcera, která mě jednou za čas navštěvuje; opravdu jsem si toho povšiml sám –, že fakt, že v domě se mnou nikdo jiný nebydlí, je patrný a že se z několika důvodů nedá zamaskovat. Nebo dá, ale v žádném případě ne snadno, například důkladným nesnadným úklidem. Jako by v útrobách domu jedné noci něco prasklo a pokoje se vydaly cestou, kterou jim už nedokážu rozmluvit. Nejlépe ze všech místností je na tom kuchyně, zdá se mi od jara – a tak jsem pobývání v jiných prostorách domu omezil. Prasknutím – když už jsem to bez rozmýšlení vyslovil – nemyslím například zvuk dřevěné tyče nebo prkna ani omítky nebo skla. Mám na mysli – přesněji, spíš to před sebou vidím – něco, z čeho po prasknutí začne něco dalšího proudit nebo se…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image