Česká vláda řeší zapeklitý problém, hor­ší než trable, které měl Jan Neruda se starým slamníkem. Kam s odpadem z jaderných reaktorů, jejž nikdo nechce a který bude nebezpečný ještě několik set tisíc let? Plán státní úřady mají – jeho aktuální verze právě prochází hodnocením dopadů na životní prostředí. Je ale dobrý?

Jaderný průmysl se snaží, aby vysoce radioaktivní palivové články vytažené po několika letech z reaktoru nebyly označovány za odpad, nýbrž za budoucí surovinu. Na ministerstvu průmyslu to ale vidí jinak, protože se počítá s rychlým vybudováním konečného hlubinného úložiště a s jeho zprovozněním v roce 2050. Koncepce ovšem vznikla bez porovnání přínosů a dopadů dalších potenciálních variant, jak by člověk očekával. Uvažovat lze mimo jiné o dlouhodobém skladování do momentu nalezení přijatelného řešení (koncept předávaného správcovství), o realizaci společného mezinárodní úložiště v zahraničí nebo o dalším využití přepracovaného vyhořelého paliva v reaktorech.

V případě hlubinného úložiště je ve hře větší plocha úložiště, navíc s vyšším rizikem zasažení spodních vod, a také delší doba stavby s větším množstvím rubaniny, než s jakým se dosud počítalo. Důvodem je ambicióz­ní český jaderný program: prodloužení životnosti reaktorů v Dukovanech a v Temelíně, plánovaná stavba až čtyř nových velkých a šesti modulárních reaktorů velikosti těch dukovanských. Tím přibývají…