Íránský překladatel Mijád Bankí popisuje ve svém eseji zkušenost z ledna roku 2026, kdy v Teheránu pracoval na rukopisu uruguayské spisovatelky Fernandy Trías. Celá země byla ponořena do digitálního blackoutu, z ulic se ozývala střelba a jediné světlo v pokoji se namodrale linulo z monitoru jeho notebooku. Překládal povídky o smrti, když si uvědomil, že se hranice mezi knihou a ulicí vytratila. Smrt byla fyzicky přítomná, rovnou za okny jeho pokoje. Překlad už nebyl pouhým zprostředkováním vzdáleného světa, převozníkem mezi dvěma jazyky. Stal se nástrojem, jak očistit tváře mrtvých od anonymizujícího prachu mocenského násilí. Každý výraz, který Bankí vyhledával – tentokrát bez možnosti opřít se o online slovníky a digitální databáze –, se měnil ve snahu pojmenovat skutečnost, kterou oficiální jazyk skrýval, deformoval nebo rovnou mazal. Bankí popisuje, že íránští čtenáři neshánějí překlady Trías jen kvůli literárnímu zážitku. Hledají v nich jazyk pro pojmenování dusivého sevření života v zemi, kde se o násilí, strachu nebo rozpadu reality často nedá otevřeně mluvit. „Nejde o to, že by si lidé kupovali jen román,“ píše. „Hledají v něm jazyk pro vlastní neklid. Ve společnosti, jejíž oficiální řeč je nastavena tak, aby zakrývala pravdu, se próza Fernandy Trías stala…