Když se Marc Baron před dvěma dekádami objevil s alt saxofonem na experimentální scéně, improvizované hudbě dominovaly táhlé tóny a ticho mezi nimi často vedlo k situacím, v nichž by hudební zážitek hledal málokdo. Pařížský hudebník ale saxofon brzy opustil a začal skládat úsporné zvukové plochy z terénních nahrávek, jež pouštěl z kotoučových magnetofonů. Překrývání záznamů, zastření původního zvukového materiálu pod vrstvou šumu či nálezy zbylých fragmentů jej přivedly k průzkumu paměti média magnetofonových pásků, v němž pokračuje i na letošním albu. Kdo by však čekal ambientní poslech plynulého zkreslení, bude překvapený, protože aktuální koláž sice sleduje deformaci zdrojového signálu, jenže v napětí ji udržuje důmyslný střih plný zvratů. Na rozdíl od Baronových starších desek, které jsou postaveny na manipulaci s field recordings, zde většina zvuků pochází ze studia: zesílené magnetofony a diktafony, dlouhé smyčky narušované magnetickou korozí, rozebraná pružinová echa, proluky způsobené demagnetizací. Nejedná se přitom jen o záznam přímo z nahrávací linky, Baron nahrává i zvenčí, ať už kontaktními mikrofony, anebo „ze vzduchu“ – album se tak rodí mezi zvukem obráběného materiálu, samopohybem strojů a Baronovýma rukama. Z popisu se může zdát, že jde o delikátní výzkum zvukového inženýra, ale dobrodružství poslechu Soleil­-Néon je podloženo především dynamickou dílenskou souhrou kutila a organické matérie, během níž se rozdíly mezi pracujícím a opracovávaným stírají.

Marc Baron: Soleil­-Néon. Digitální album, Penultimate Press 2026