Krajina svítání připomínala rozsvícený operační sál. Náhle plná světla, přesvícená, čistá, snad trochu sterilní, tichá, plná očekávání. Řídce pletená šála mlhy se vznášela nad údolím řeky Isary, slunce ji musí každé ráno nemilosrdně rozplést, ale jen tehdy, není­-li zamračeno. Vrcholky hor se naopak přesně rýsovaly na náhle čistě modré hladině svítání. Na všem ulpěla tolikrát vyzkoušená rutina, prověřovaná miliardami let. Slunce se naučeně vyhouplo nad obzor, jasné, plné závratných energií. Operace mohla začít…

Seděli na nevysokém kopci, mimořádně holém, který patrně kdysi vyběhl ze stáda ostatních vrchů tvořících zvlněnou hradbu hraničních hor. Vycházející reflektor slunce vše ostře ozářil a ranní ticho ožilo zpěvem probuzených ptáků. Ranní koncert začal, jako každodenně bez dirigenta. Ptáci ho nepotřebovali. Zpívali dokonce bez partitur, melodie a rytmy odpozorovali z oblaků, z vanutí ranních větrů, z prvních stínů.

Na jednom kopci, později bude pojmenován, seděli dva muži, nezajímavě oblečení, dalo by se říci tuctoví, ale ani to jejich zjev přesně nevyjadřovalo. Jeden v modrém svetru, ráno je zde vždy chladno, v sepraných manšestrových kalhotách, na nohách špinavé tenisky, druhý v odřeném saku, seprané košili a džínách si vykračoval ve starých kroksech. Zřejmě si po probuzení…