Jak se narodila, si nepamatuju. Moje vysněné dítě, dítě z mých snů, které mi jednou v noci vrazilo do hlavy a uhnízdilo se tam. Je jí jen den, týden, rok, osm let, tři týdny, jen den. Má jemné blonďaté vlásky, až na ty chvíle, kdy má černé husté kudrliny. Jednou měla vlasy ve francouzských copáncích, které povyrostly pokaždé, když jsem odhlédla někam jinam.

„Vlasy jí rostou rychleji, než je stačím stříhat,“ postěžovala jsem si své snové rodině.

Rodina z mých snů je rodina z mého opravdového života, ale jsou méně nápomocní. Ve snu jsou odtažitější. Dávají mi rady nebo vtipkují nebo něco kritizují. Dcerku mi nikdy neberou z náručí. I moje žena, moje snová verze mojí opravdové ženy, jen sedí na gauči na opačné straně pokoje. Usmívá se a občas souhlasně ukáže palec nahoru. Jsem milovaná a mám oporu. Jsem vyděšená a je mi tak divně.

Ty sny mají až takovou moc, že se mi má opravdová prsa plní mlékem. Pobolívají. Ve snu mě nikdo kojit neučí, ale nakonec na to přijdeme. Nikdy nebrečí.

Přes den se to snažím vysvětlit Taye. Nechápe. Nechápe snové dítě, opravdové mléko ani…