Kdo nemá rád fotbal – a že takových nešťastníků znám –, tomu muselo aktuální mistrovství světa připadat jako nekonečná spirála tuposti. Kdo ho rád má, ten kvůli mundialu trpěl ještě mnohem více. Galimatyáš, kterého se zúčastnila téměř každá čtvrtá země planety, přinášel během června a července jednu sportovní hrůzu za druhou. Jednou z nich bylo vyvrcholení dlouhodobé politické bromance mezi Donaldem Trumpem a šéfem Mezinárodní federace fotbalových asociací Giannim Infantinem, jímž bylo zrušení červené karty pro jednoho z hráčů amerického výběru na Trumpovu žádost.

Pokud jde o mě, během více než třiceti let, co fotbal a jeho aktéry sleduju, jsem dospěl k určité formě zhýralosti: k mistrovství světa jsem přistoupil především jako k festivalu bizarností. Seznámím vás se třemi nejujetějšími. Na třetím místě se skví lesk a bída českých fotbalových kurtizán. Naše národní mužstvo totiž předvedlo něco, nad čím žasl celý svět: fotbalový pravěk se vším všudy. Takřka nikdo nevěřil, že je něco takového ve 21. století ještě možné. Pomyslné stříbro bere anglický fotbalista Jordan Henderson, který si po vítězném zápase zlomil ruku při přeskakování reklamního panelu. A vítězem se stává dvojice diváků, kteří sledovali všechny zápasy šampio­nátu usazeni v prosklené buňce na newyorském Times Square, za což pobírali plat ve výši 50 tisíc dolarů. Nejvíc fascinující je ale skutečnost, že se na toto panoptikální terárium, které by ani Orwell s Foucaultem nevymysleli, chodilo zápas co zápas dívat několik desítek lidí.

Trumpizace sportu do mého kabinetu kuriozit ovšem nepatří – tu považuju za normální součást sportovního kapitalismu.