Konečně se na jednotvárném horizontu balastu egomaniakální subjektivní poezie objevil zjev přírodní lyriky! Anna Pokorná ve své debutové sbírce Tanec světlem navazuje na smyslovost Neumannových písní lesů, vod a strání. Uznává Přírodu jako neopomenutelný formující činitel a jako lidské ohnisko v ní přijímá a vyzařuje svoji bytost v chóru kosmického dění. Je radost její básně číst. Vládne slovní zásobou – šufánek, třípání dřeva, koně v podolí, nedělní líbezná, třapatkové stromy… Slyšíte ozvuky slov z dětství a ze starých vyprávění? Zde jest hájemství Poesie. Lidem vládne láska, naslouchání a mluva i ticho; básnířka zaklíná lásku, ať vládne a trvá přes všechny přeryvy životní. Vchází do harmonie a přidává svůj hlas. Jestli můžu mít výhradu: rýmujte! Co se zdá být zprvu jařmem, změní se náhle v perutě. Bezbřehý volný verš dokáže vysmahnout do ztracena, zatímco písňová forma dá básním neoblomný řád a trylek zazní, že nelze přeslechnout. Je v životě mnoho beztvarého. Vládnou nám rozumářské sentence a zaměnitelné šlágry. Dělejte chyby: jsou krásné a mnohdy neopakovatelné, lemují obtížnou stezku k metě, jež se vzdaluje tím víc, když k ní spěcháme. „Opylená květem zavoněla láskou, / vídávala svět skrz vlasy z pramene, / líbala se s trávou, / vanula lesem a padala se semeny, / nízko nad hlavou.“ Všechnu moc poezii!

Anna Pokorná: Tanec světlem. Host 2025, 56 s.