Vaše první kniha byla o tajných službách v druhé polovině 20. století, zatímco nyní jste se vrátila k dvacátým letům 20. století. Postupujete jinak, než je běžné, proti proudu času…

Asi bych měla říct něco málo o tom, jak jsem se dostala k československým dějinám, což je i trochu osobní příběh. Začala jsem ruskými a východoevropskými studii, učila jsem se češtinu spolu s němčinou a ruštinou a fascinovaly mě některé unikátní aspekty role Československa v rámci východního bloku. Ač mě tento blok zajímal jako celek, vždycky jsem si uvědomovala, že Československo je unikátní případ. To se týkalo zejména literatury. Miluju satiru, humor a texty psané disidenty, které obsahují řadu intelektuálně zajímavých a stimulujících věcí. Zkrátka, podle mě mělo Československo unikátní politickou a kulturní trajektorii.

Kam vás tento zájem dovedl?

K bohaté kultuře politické kritiky a disentu i k otázkám po tom, jakou podobu měl komunistický stát a proč. Ve své první knize jsem se věnovala období po roce 1945. Ve své současné monografii jsem se rozhodla podívat zpět v čase, i proto, že řada postav, které jsem zkoumala v období po roce 1945, zahájila svou činnost ve dvacátých či třicátých letech – jako třeba Vladimír Clementis, kterého znáte z procesu se Slánským. Ptala…